Quantcast
Channel: Rozhovor - CzechCrunch
Viewing all 559 articles
Browse latest View live

CEO Slevomatu Marie Chytilová: Chci, aby se k nám zákazník vracel jako na Facebook

$
0
0

Již čtvrtým rokem řídí třicetiletá Marie Chytilová Slevomat, který pod jejíma rukama dostal vizi, přestal být slevovým portálem a stal se z něj portál inspirace pro cestování, zážitky a volný čas. Obdobná služba, která by propojovala zážitky přímo s rezervačním systémem, zdá se, neexistuje. Kam si tedy chodí pro inspiraci tato mladá dáma?

Paralely hledá u společností, které dělají alespoň část z toho, co Slevomat. V poslední době však přišla na to, že inspiraci stačí hledat v běžných věcech v životě a v přírodě. Po dvou letech v ředitelském křesle si taky uvědomila, že pracovat od rána do noci není efektivní. Dnes při každé volné chvíli vyráží na slepo po Česku a přináší zákazníkům tipy, kam se podívat.

Jak na vás působí, když se vás pořád dokola někdo ptá, jaké to je být ženou ve světě mužů?

Mě to hrozně štve. To, že jsem žena v businessu, vnímám naprosto přirozeně a ani od nikoho z firmy nemám zpětnou vazbu, že by to kdokoliv bral negativně. Nepřijde mi, že je na tom něco špatného. U nás, když vybíráme někoho do týmu, tak je to většinou padesát na padesát žena vs. muž. Vůbec to neřešíme, ale paradoxně všichni z venku ano. Už mám taky dost toho mluvit o tom, jaké to je stát se CEO ve 26 letech, protože o tom už jsem mluvila asi třicetkrát.

Ženy v technologiích: Jak jich přivést více do IT – Report

O důležitosti žen v IT přijela ve čtvrtek do Prahy diskutovat Jacquelline Fuller, ředitelka Google.org, tedy...

Potkáváte se s jinými ženami z businessu?

Smích

Takže asi ne…

Ne, já chápu, proč se to děje. Sama vidím, že když nějakým holkám tady v té firmě chceme dát příležitost, tak se toho strašně bojí. Chápu, jak to vzniká a proto i ty holky víc tlačím nebo se jim víc věnuju, když vidím, že v sobě mají potenciál. Jdu na to postupně a ve finále většinou dojdeme k tomu, že by do toho měla jít, protože nemá co ztratit.

Rozvoj lidí ve firmě je vaší doménou. V čem je ten hlavní rozdíl žen oproti mužům?

Chlap si o to, co chce, řekne hned na pohovoru, kdežto holka se k tomu musí propracovat a popostrčit. Když ženský nemají kolem sebe někoho, kdo by je takto podporoval, tak do toho prostě nejdou. Na druhou stranu člověk musí začít vždycky u sebe. Chápu, že v korporacích je pořád ještě hodně zakořeněné, že ženy by měly být u plotny. Co ale vidím v onlinu, tak jsou příležitosti rovné. Proto říkám: „Holky musíte trochu chtít. Nikdo vám nic na zlatém podnosu nosit nebude.“

Vás někdo popostrčil, nebo jste byla od malička ambiciózní?

Já nejsem ambiciózní, mně se to vždycky tak nějak stalo. Jsem pracovitý člověk, takže když dostanu úkol, snažím se ho splnit na 100 % a ještě tomu dát něco navíc. A to ve všem. Když vařím, když cvičím, cokoliv, co dělám, se snažím dělat pořádně. V mé pracovní historii si toho vždycky někdo všimnul a řekl: „Tento cíl jsi splnila skvěle, tady máš větší.“ Nemám žádnou další ambici.

Nevěřím, že za to může jen píle s přispěním trochy štěstí. Na co máte talent?

Baví mě vést lidi a dělat rozhodnutí. Jsem tvrdohlavý člověk a ráda si dělám věci po svém. To mi hodně pomohlo. Když devět lidí zastává nějaký názor, tak se nebojím říct ten svůj, že by to mělo být jinak a pojďme se na to znovu podívat. Lidi o mně říkají, že musím mít všechno speciální a po svém. Asi je to tak. Hodně dám i na intuici, a když cítím, že něco není tak, jak má, tak si to raději ještě třikrát zreviduju. Jsem člověk, který se nenechá strhnout davem.

Je u vás práce na prvním místě?

Na prvním místě je zdraví a rodina, až potom práce. Daří se mi to ale kočírovat všechno tak, že to může vypadat, že práce je na prvním místě.

Takže už to není tak, že vstáváte brzo ráno, jdete do práce, pak si zacvičíte a večer zase pracujete?

Nemám budíka, budím se se světlem. Pro mě je spánek velmi důležitý. Musela jsem si projít nějakým vývojem, takže ze začátku to bylo opravdu tak, jak říkáte. Úspěšní lidi typu Elon Musk pracují 80 hodin týdně, takže jsem si říkala: „Aha, tak to bych asi měla taky pracovat 80 hodin týdně.“ Pak se stávalo, že jsem tu seděla do 10 do večera a snažila se to odmakat a mít lepší výsledek. To ale člověka doběhne tak, že nemá nápady, je nervózní, nemá nadhled a jenom se točí v kolečku. Já jsem touto cestou prošla až do momentu, kdy se začalo ozývat tělo.

Nejsem člověk, který by únavu přebíjel kávou, takže když jsem unavená, jdu spát. Když je tělo povolené, jdu cvičit. Snažím se poslouchat signály, protože nechci řešit zdravotní problémy. Chodit k doktorům či psychoterapeutům, to se mi nevyplatí.
Po třech letech jsem navíc loni konečně zkusila jet na třítýdenní dovolenou. Chtěla jsem zjistit, co to s firmou udělá a jaký to bude mít vliv na mě. Jela jsem přes Vánoce do Kambodži a zjistila jsem, že člověk si opravdu odpočine a jde do práce s novou energií a otevřenými rozhledy. Proto dnes říkám i svým lidem: „Neberte si ty prodloužené víkendy.“

Jak dlouho vám trvalo si uvědomit, že nejde pracovat celý den?

Dva roky. Ze začátku jsem měla pocit, že musím znát všechno. Měla jsem strach, že se mě někdo na něco zeptá a nachytá mě, že to nevím. Trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že nemusím znát všechno. Stejně tak to bylo s firemními prioritami a jejich uspořádáním. Uvědomila jsem si, že nemusíme využívat všechny nové trendy, které jsou k dispozici, že je mnohem efektivnější soustředit se na to, v čem jsme nejlepší.

Jak si ve Slevomatu vybíráte partnery?

Je to kombinace 50/50, že se nám partneři ozývají a že se ozýváme my jim. Často oslovujeme nově vzniklé podniky. Hodně se snažíme prorazit v regionech a tak třeba i já ve volném čase a o víkendech jezdím a vytipovávám místa. Cestování mě hodně baví, takže se snažím práci a volný čas kombinovat. Když někam jedu, tak fotím, když jdu večer na pivo, tak lovím nové kolegy do Slevomatu. Je to trošku pracovní degenerace, ale takhle mi to funguje.

Jak probíhá přímo proces navazování partnerství? Je tu restaurace, která má v nabídce steak a vy se s nimi dohodnete, že bude přes váš portál za polovinu?

Nebudu zastírat, že takto to fungovalo dřív. Ty tři roky jsme pracovali na tom, abychom už nebyli pouze slevový portál. Na začátku to opravdu bylo, jak říkáte – obrovské slevy, provize… Všichni si klepali na čelo a říkali, že toto nemůže dlouhodobě fungovat. Nemůže. Proto taky spousta slevových portálů zkrachovala.

Kam jste se tedy posunuli?

Chtěli jsme mít co nejširší nabídku a abychom jí dosáhli, měli jsme už historicky okolo 30 000 partnerů, což není málo. Abychom se na tuto šíři dostali, tak jsme museli snížit slevy a nabídku nastavovat tak, aby byla zajímavá pro zákazníka, ale udržitelná pro partnera. To je kouzlo balíčků, které děláme. Lidé to začali vnímat jako balíček zážitků, ne jen slevu na jídlo. Nenabízíme pouze slevu na ubytování, ale je v tom jídlo, masáže atd. Partnerům to dává větší smysl a pro zákazníka je to zážitek, který může navíc i darovat. Dnes už nejsme slevový portál. Zní to směšně, když se jmenujeme Slevomat. Možná to ještě potrvá, ale já to budu razit, dokud to ze sebe neoprášíme.

Nepřemýšlíte o rebrandingu, když už současný název tolik nesedí nové vizi?

Přemýšlíme. Pořád. Až budeme přesvědčení, že nám rebranding může více pomoci než uškodit, tak to uděláme. V současné době o tom zatím přesvědčeni nejsme, protože značka Slevomat má obrovskou hodnotu spojenou se skvělou zákaznickou péčí, neustále roste hledanost značky a daří se nám spolupracovat s partnery, pro které dříve tato značka byla problém. Jak noví zákazníci, tak partneři vnímají, že za těch sedm let jsme prošli zásadním vývojem.

Jak idea směřování k zážitkům vznikla?

Když jsem Slevomat před více než třemi lety přebírala, byl to pro mě jasný směr. Viděli jsme, že o zážitky je čím dál tím větší zájem, a že to v tomto regionu nikdo nedělá. Vtipné je, že jsem předtím působila ve Slevomatu jako vedoucí módy. Cíl posunout módu vpřed se podařilo splnit, po půl roce jsem ale přišla s tím, že je potřeba to zavřít. Moje vize byla udělat unikátní platformu, kam budou lidi chodit pro inspiraci jako na Facebook. Kompletní balíček – nově otevřené podniky, recenze, rezervace. Máme širokou paletu, výhodnost a teď se snažíme do toho dostat přímý booking.

Říkala jste, že vás baví dělat rozhodnutí. To většina lidí v lásce nemá. Kde se to ve vás vzalo?

Myslím si, že je to dané výchovou. Táta měl poradenskou firmu a my jsme se na jejím fungování s bratry podíleli. V šesti letech, když jsme se měli stěhovat, tak nám dal táta swotku (SWOT analýzu pozn. aut.). V dětství jsme dokonce měli fond maximálně 5 hodin týdně sledování televize, abychom se nekoukali na blbosti. Člověk se pak musel nad televizním programem zamyslet. Tak jsem kalkulovala – podívám se na každého druhého MacGyvera, takže mi neuteče děj a k tomu se podívám na tento film. Zní to šíleně, ale je to geniální. Dítě se od mala učí, co je důležité a pracovat s rozhodnutím.
Není to tedy tak, že bych řekla ano, tohle jdeme dělat a tohle ne. Spíš jsem od dětství měla zkušenost s tím, že k rozhodnutí je třeba sehnat informace, udělat analýzy, silné stránky, slabé stránky a na základě toho je možné se rozhodnout.

Čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Prodavačkou. Měla jsem v obýváku postavený obchod, a když někdo něco chtěl, tak si to musel koupit. Na gymplu jsem pak hodně prodávala v online bazaru. Zajímala jsem se o to, kolik lidí mé zboží sleduje a to mě nakonec přivedlo sem. Dětství přikládám velkou hodnotu. To nesmím podcenit, až budu sama mít děti. V období 3 až 7 let na mě měla spousta věcí hrozně velký vliv.

Jak to budete zvládat s řízením firmy?

Nevím, ale vymyslím to. Je to největší životní projekt a chci to dělat pořádně. Dívám se již ve firmě, kdo by to potenciálně mohl jednou převzít, postavit tým odborníků. Nechci nic podcenit.

Vytipováváte nové partnery, uzavíráte partnerství, přijímáte nové pracovníky, staráte se o lidi. Čím se ještě ve firmě zabýváte?

Vytipovávání partnerů mají na starost obchodníci, já to dělám spíš proto, že mě to baví. Nejvíc mě ale baví práce s lidmi, stavět týmy, organizovat je a vymýšlet lidem nové pozice. Snažím se monitorovat, kdo je v čem silný. Když vidím, že je někdo silný v něčem jiném, než dělá, tak mu vytvořím jinou pozici nebo ho dám do jiného týmu, tak aby to oběma stranám vyhovovalo. Vím, že na to mám talent a že to firmě hodně prospívá. Pořád se taky snažím obohacovat firmu o nové lidi. Tímto trávím opravdu hodně času. Je nás 200, to už začíná zavánět korporací. Mou snahou je, abychom se nezpomalili, abychom nepřestali měnit věci a zachovali si startupového ducha. Tohle je hrozně těžké, protože už to chce nějaké procesy.

Jak začleňujete do týmu nové lidi?

Občas je to složitější. Když třeba najmeme nové seniornější projekťáky, tak tu ze začátku někdy stojí a nikdo neví, co s nimi. Firma funguje zaběhnutě a začlenit nové lidi do procesu společnosti, která nemá vzor, dá zabrat. Nemám odkud brát specialisty, kteří mají v tomto businessu zkušenosti. I proto taky trávím hodně času plánováním. Bývali jsme firma zaměřená čistě na výkon. Fungovaly tu hlavně cíle na měsíc. I když jsme měli roční cíle, tak lidé pořád jeli v kolečku. Dařilo se plnit plány, ale nedívali jsme se na to, co bude za pět let, chyběla vize. To bylo na mě přinést ji do firmy.

Napadne vás příklad, kdy víte, že jste někoho opravdu dobře nasměrovala?

Těch případů je hodně. Máme velkou líheň talentů ze zákaznické péče. Neustále vznikají nové iniciativy, které je třeba pokrýt a důležité je nezakrnět. Po dvou – dvou a půl letech by se měl každý posunout. Když se člověk neposouvá, stačí jen po odborné stránce, tak je to špatně. Lidé začínají být vyhořelí, a když si o nic neřeknou, mají zášť, že je nikdo nepovýšil. My ale nepovyšujeme za odseděné roky, ale za to, když lidé projevují vlastní iniciativu, dělají něco navíc. Proto se snažím si těchto lidí všímat a dávat jim nové příležitosti.

Máte nějakou pokročilou metodu práce s daty?

Máme tu náš Growth Hacking tým, který je postavený z analytiků a bývalých marketérů, kteří rozumí businessu. Nejsou to pouze analytici, kterým dáváte zadání, ale lidé, kteří přináší různé hypotézy, nápady na nové příležitosti a to i díky tomu, že jsou ve Slevomatu již několik let. Zaměřují se na zákaznické chování, na životní cyklus zákazníka a podle toho navrhují úpravy na vylepšení. Existuje spousta nástrojů, které by bylo možné implementovat a vylepšit řazení nabídek, mailingy či notifikace.

My ale věříme, že personalizace je pro nás strategická priorita, u které se vyplatí investovat do vývoje vlastního řešení. Dnes každý řeší bigdata, ale málokdo s nimi umí pracovat. My se data snažíme zúročit. Abychom se mohli stát inspiračním kanálem, tak musíme nabídnout lidem to, co je opravdu zajímá. Takto funguje Facebook a my potřebujeme docílit toho samého.

Co je pro vás technologickou výzvou, kterou řešíte, abyste nezaspali dobu?

Pro nás je výzva dobře udělat přímé rezervace. Nemáme příklad někoho, kdo by zvládnul dobře udělat platformu, která je inspirační a zároveň měla vlastní funkční rezervační systém. Tripadvisor vás odkáže na Booking, my jej chceme vlastní a proto na to tady máme samostatný tým. Do konce roku chceme spustit přímé rezervace v lokálních službách. Byla spousta projektů, které to zkoušely a zanikly, protože nezvládly mít na jedné straně dostatečný počet partnerů a na straně druhé zákazníky pro tyto partnery. Bude to těžké, ale my máme uživatele, obrovskou obchodní síť a na tom se dá fantasticky stavět.

Podle dostupných informací jde Slevomat do akvizice. Kdo firmu kupuje?

Dokud nebude něco podepsaného, tak se k tomu nemůžu a ani nechci vyjadřovat.

Chystáte expanzi do zahraničí?

Až uděláme lokální booking, tak ano. Nejsem zastánce toho co nejrychleji se rozšířit a potom teprve hledat propozici produktu. Může to ještě trvat nějakou dobu, ale nebojím se, že by najednou přišel někdo, kdo by komplexně dokázal pokrýt to, na čem my pracujeme roky.

Jak se teď sama posouváte vpřed?

V prvotní fázi jsem objížděla konference, ale zjistila jsem, že to není zdaleka tak přínosné. Nejpřínosnější na těch akcích je networking. Už jsem dlouho nezažila konferenci, ze které bych si něco odnesla, to raději sleduji TED talky. Je ale strašně důležité chodit mezi lidi, proto si akce cíleně vybírám, abych se setkávala s lidmi z onlinu.
Ráda se taky vracím k osvědčeným knihám, pokaždé v nich totiž najdu něco jiného. Jsou to knížky bez záložek, které kdekoliv otevřu, můžu se začíst a něco si z toho odnesu. Teď čtu Senecu O duševním klidu. Objevuju různé zdroje, ale především se snažím přemýšlet o tom, jak věci fungují v běžném životě – „back to basics“ a aplikovat to na business. Snažím se analyzovat, jak fungují mezilidské vztahy a promítám to do vztahů s našimi partnery a zákazníky. To možná působí triviálně, ale je v tom obrovská pravda.

Když partner nosí partnerce každý týden kytku, tak ji to poprvé, podruhé potěší, po třetí si řekne wow a po čtvrté už spíš začne přemýšlet, proč to dělá a že je to vlastně otravné. Když k zákazníkům nebo partnerům něco zautomatizujeme, tak je to úplně stejné. Proč tedy vymýšlet složitosti a hledat pravdu v knížkách, když se stačí podívat na to, jak fungují naše vztahy a příroda.

Máte nějaký konkrétní tip ve vztahu k partnerům či klientům? Něco ve smyslu nic nás to nestojí a zlepší to vztah?

Vybudovali jsme centrum pro péči o partnery. Máme péči o zákazníky, což funguje skvěle. Pro partnery jsme měli jen obchodního zástupce. Chceme jim však poskytnout něco navíc, chceme partnery vzdělávat, zaměřit se na to, co je pro ně hodnotné, znát legislativní novinky a pomáhat s běžnými věcmi, které bychom vůbec nemuseli řešit. Když jsme řešili EET, tak jsme stovky partnerů edukovali o tom, co to EET je a že to musí používat. Díky tomu nám i daleko víc důvěřují a berou nás jako strategického partnera. Není to něco, co by nás nic nestálo, ale chceme pro ně být parťákem.
Nemáme zákaznickou podporu. To je služba, která zasahuje, až když je problém. Máme péči o zákazníky a problémům se snažíme předejít. Voláme zákazníkovi často, i když to nečeká a ptáme se, jak se jim zážitek líbil. Měsíčně takto oslovíme okolo 3000 zákazníků. Odezvy jsou velmi pozitivní.

Co vás ještě v budoucnu čeká za změny a cíle?

Jsou to tři hlavní pilíře – personalizace, tedy správný obsah správnému uživateli, přímé rezervace ve všech kategoriích, a inspirace v tom smyslu, že když potkám deset lidí, tak mi osm z nich řekne, že chodí na Slevomat z důvodu inspirace.

Co ještě se skrývá pod pilířem personalizace?

Lepší personalizace může zvýšit konverzní poměr. Slibujeme si od toho, že uživatel nakoupí víc. Když zákazník přijde na Slevomat a má na to minutu, tak musí vidět relevantní obsah. Zvyšuje to i pravděpodobnost, že se k nám vrátí. S tím souvisí notifikační cyklus a „mohlo by se vám líbit“. Dělá to spousta firem, ale dělat to dobře je rozdíl. Učíme se, kdy je vhodné zákazníka oslovovat něčím podobným, co už si u nás vybral a postupně mu ukazujeme, co může vyzkoušet dál.

Slevomat je jedničkou u nás. Jak získáváte inspiraci v tom, co a jak můžete dělat?

Zkoušíme hodně věcí naráz a rychle. Zjistíme přínosy, a když to zafunguje, tak v tu chvíli se do toho pouštíme naplno. Jsme jedničkou na trhu slevových portálů, ale to je pro nás už trh nezajímavý. Spousta menších hráčů trh poškodila tím, že to nedělali správně. My už ale nejsme slevový portál, naší konkurencí je víc nějaký poskytovatel ubytování. U nás ani v zahraničí není nikdo, kdo by to takto kombinoval. Historicky jsme se mohli inspirovat u slevového portálu Groupon.

To je globální hráč, který dnes zvažuje zavřít vlastní zboží. Byli tedy původní inspirací, dnes jsou ale dva roky za námi. Hrozně rychle expandovali akvizicí, přerostlo jim to přes hlavu a pak nebyli schopní dělat změny. My se tu inspiraci snažíme poskládat. Kus Tripadvisoru a Foursquare ve věci zážitků, Booking, který má výborně zvládnutou rezervaci…

Tak ať se vám to podaří, díky moc za rozhovor.

Rádo se stalo.


Jaké je to být mentorem v akcelerátoru Google Launchpad v Silicon Valley?

$
0
0

Letos se Google dočkal již čtvrtého ročníku svého Google Launchpad akcelerátoru, který se koná nejen v San Franciscu, ale i v různých městech v Asii, Africe či Evropě, a to včetně České republiky. Právě z Česka se do Launchpadu dostali například pražští Gamee nebo Spendee, na které čeká šestiměsíční úzká spolupráce s Googlem, dva týdny v ústředí společnosti a další podpora.

Do prostředí Google Launchpadu v San Franciscu se dostal jako mentor také Jan Beránek, CEO a zakladatel pražského startup studia U+ (dříve Usertech), který se v následujících řádcích podělí o svoji zkušenost s akcelerátorem.

Honzo, proč sis vybral zrovna Google Launchpad?

Byl jsem mentor na Google Launchpad Build v Praze, kde bylo mojí prioritou zjistit, jaký je stav české scény a jestli naše zahraniční zkušenost v rámci U+ může pomoci i u nás. Na základě zpětné vazby, kterou jsem od Googlu dostal to tak vypadalo a proto mě Jozef Vodička, Google Developers Relations Lead pro CEE region, doporučil na jejich globalní akci Launchpad do San Francisca. Tam jsem si chtěl naopak ověřit, zda to, co děláme funguje i na globální úrovni, resp. je-li naše zkušenost aplikovatelná i mimo hranice EU a US.

Zlínskou digitální agenturu Madeo koupila norská softwarová společnost BrandMaster

Zlínská společnost Madeo, které patří mezi nejvýznamnější české hráče na trhu digitálních agentur,...

Jak vypadá takový běžný den v Launchpadu?

Vstávačka ráno v 6:00 PST, tedy kolem 15 hodiny v Česku, abych mohl vyřešit pracovní povinnosti s lidmi v Evropě a později v New Yorku. Do 8-9 hodiny na hovorech a emailu, potom rychle skočit na boosted board a dostat se přes ranní zácpy do Google Launchpad na snídani. Každý den mě čekaly 3-4 sessions po jedné hodině, oběd v prostorách Launchpadu, odpoledne 1-2 přednášky a večer drinky a večeře ve městě s různými skupinami lidí – mentory, CEE startupů apod. Poté zpět domů, pokud to ještě šlo, tak na boardu. A druhý den znovu.

Co přesně bylo tvojí rolí na místě a co tě překvapilo?

Přišel jsem jako mentor a náhodou se přidal ke skupině Anchor Mentors, kteří mají na starosti mimo jiné zpětnou vazbu na celý proces Launchpadu a na to, co zlepšit. Čili jsem měl možnost nahlédnout ještě víc pod pokličku. Každý mentor má svoji expertízu/kategorii. Já byl produktový mentor, což znamená, že jsem se bavil se startupy hlavně na začátku programu. Google měl pro mentory pár jasně daných pravidel.

Za prvé žádný business se startupy v průběhu akcelerátoru, za druhé, vždy pokud to jde, jděte cestou “teach a man to fish” a ne “give a man a fish”. Tzn. hlavní náplní našich setkání bylo pochopit, kde reálně leží problémy startupu a pokusit se jim dát takové nástroje, kterými je vyřeší sami. Každý mentor příchází se svou znalostí a tou je jeho hodnota. Rozhodně to nemají být všeználci, kteří vám řeknou “takhle to dělej”.

Pro každý startup existoval detailní popis a z každého setkání byl zápis od ostatních mentorů – čili jsme se mohli odpíchnout od práce předchozích. Častá byla diskuze na téma nastavení týmu, motivace a jak nastavit a řídit firemní procesy např. ze zákaznické péče do vývoje.

Dokážeš jmenovat výhody, které měla tvoje účast pro U+?

Hlavně potvrzení toho, že hodnotu, kterou prodáváme našim klientům, opravdu můžeme aplikovat všude na světě, plus samozřejmě rozšíření sítě kontaktů na opravdu zkušené lidi z celého světa.

Jaká je obecně v Launchpadu atmosféra?

Velmi velmi přátelská. Po prvním dni už mentoři sdílí informace o konkrétních startupech. Cílem je všem pomoci – občas je třeba “tough love” pomoc, ale komunikace o problémech a jak je se startupy řešit byla vždy pozitivní. Ze strany startupů bylo zajímavé sledovat jak se mění jejich uvažování – na Launchpad přijeli jako nejlepší z nejlepších a po několika diskuzích s mentory se jim prakticky zhroutil svět.

Zjistili, že neuspějí, pokud zásadně nezmění několik věcí. Musím říct, že ve 100 % případů to znamenalo, že naslouchali víc, měnili svůj produkt a byli daleko více aktivní a otevření. To je nakonec to, co máme všichni společné – zjistíte, že něco děláte špatně, spadnete, ale nakonec vstanete a otřepete se a jdete bojovat dál, to je ten hlavní důvod, proč jsou ty vybrané startupy potom úspěšné.

Které české a slovenské startupy se ti tam podařilo potkat?

Týmy z Gamee a Spendee, ale příliš jsme se nepotkávali, protože se Google snažil namapovat primárně mentory a startupy z jiných území, aby zajistil nestranost a různorodost.

Jak funguje zázemí pro startupy, co jim vše Launchpad nabízí?

Vlastně jsem překvapený, že kromě času, který startupy stráví v akcelerátoru je to celé dost levná záležitost. Hotel, letenka a jídlo je v ceně. Pokud nechcete dělat nic navíc (popravdě moc času na to nezbývá), Google platí vše, co je třeba.

Mohl bys porovnat Launchpad s prestižními akcelerátory typu Y Combinator či 500Startups?

Launchpad je dvoutýdenní intenzivní aktivita na místě v San Franciscu a následující půlroční podpora, zdarma a bez žádných požadavků na podíl ve firmě. YC a 500 jsou dlouhodobější programy, jejichž cílem je dokončít je a zůčastnit se dalšího investičního kola. Dávají např. hodně kontaktů na externí partnery. Launchpad mentoruje ty nejlepší startupy ze světa, kteří už mají nějaké klienty a fungující produkt a snaží se jim ukázat Silicon Valley styl, který je posune na další level.

Díky za tvůj čas!

Taky díky.

Martin Šťáva a David Drobík z STRV: o náš nový projekt Rapid.io se zajímal i Peter Thiel

$
0
0

Českou technologickou společnost STRV vám asi nemusíme představovat. Ostatně u nás na CzechCrunchi je poměrně častým tématem a to především díky svým aplikacím a projektům, které vyvíjí pro velké zahraniční klienty vesměs ze Silicon Valley. STRV však zároveň provozují a pracují na několika vlastních projektech, z nichž jedním z nich je nová služba pro vývojáře Rapid.io. Její hlavní dva tvůrce Martina Štávu (na fotce vlevo), který je zároveň technickým ředitelem a spoluzakladatelem STRV a Davida Drobíka, jsme vyzpovídali v rozhovoru.

Už nějaký čas v STRV pracujete na novém projektu Rapid.io. Mohli byste ho našim čtenářům představit?

Martin Štáva: Rapid.io je služba pro vývojáře, která jim umožňuje doručovat real time data do aplikací, a to mobilních i webových. Rapid.io je tak vedle Ordru (expresní rozvoz jídel pozn. redakce) a seznamovacích aplikací naším dalším interním produktem, respektive samostatným startupem, pro který pracují nejlepší vývojáři STRV.

David Drobík: Rozhodnutí pustit se do tohoto projektu vychází z našich zkušeností ze světa vývoje aplikací. Přeci jenom na kontě jich máme přes 250.

Etický hacker Pavol Lupták: Anonymní kryptoměny a decentralizace služeb způsobí do pár let kolaps

Ransomware WannaCry, který začal před dvěma týdny napadat počítače s operačním systémem Windows je považován...

Jak a kdy vlastně vznikl prvotní impuls pro to, se do vývoje podobného typu projektu pustit?

Martin Štáva: Vlastní vývoj započal už někdy v loňském roce. Byla to potřeba STRV, protože jsme neviděli na trhu službu, která by splňovala naše nároky. Rozhodnutí vypustit toto řešení veřejně přišlo v únoru letošního roku. V té době jsme dali produktu rapid.io jméno a nasadili na něj více vývojářů. Uzavřenou betu pro testování jsme představili v červnu, veřejnou betu spouštíme nyní a to i pro české vývojáře.

Dá se tedy říct, že jste řešili vlastní problém, který se časem proměnil v reálný projekt a business.
David Drobík: Ano, jak již říkal Martin. Po vyzkoušení snad všech dostupných nástrojů, kdy ve všech jsme viděli nějaké mouchy, jsme se rozhodnuli přijít s vlastním řešením. Troufáme si tvrdit, že podobný problém musí mít i další vývojáři po celém světě.

Můžete uvést nějaký nejtypičtější příklad, kdy vývojářům přijde Rapid.io vhod?

Martin Šťáva: Rapid.io ocení zejména ti vývojáři, kteří vyvíjí chatovací, kolaborativní nebo IoT aplikace. Ulehčí jim práci v tom, že už nebudou muset sami vytvářet kód, který by zajistil komunikaci mezi jednotlivými zařízeními nebo uživateli. Rapid.io jsme již třeba nasadili například na naši dating aplikaci Surge, kde jej využíváme na chat. Stejně tak na rapidu běží dispečink Futupilotu, nové bikesharingové služby, kde se STRV stalo významným podílníkem.

Surge a zejména Futupilot jsou vaše dva projekty, o kterých se v posledních měsících poměrně dost mluví. Jak si vlastně aktuálně stojí?
Martin Šťáva: Oběma projektům se daří! Surge stále roste, má denně přes 80 tisíc aktivních uživatelů, kdy většina z nich je z USA. Na základě Surge jsme nedávno vypustili další gay dating aplikaci s názvem Grizzly určenou pro specifickou skupinu gayů. V příštím týdnu navíc plánujeme vypustit do světa Zoe, aplikaci pro lesby.

David Drobík: Rapid dnes už funguje na aplikacích, které mají více než 3,5 milionu uživatelů. Někteří klienti STRV již projevili zájem o implementaci Rapidu do svých aplikací. Tam ale ještě není nic jisté.
Vraťme se k samotnému vývoji Rapid.io. Říkali jste, že na Rapid.io pracují aktuálně ti nejlepší lidé z STRV. O jaký počet se celkem jedná a roste stále tým v průběhu vývoje nebo už se v této fázi spíše ustálil?

David Drobík: Dnes na Rapidu pracuje 10 lidí, z toho je 7 vývojářů. Plánujeme, že tým nadále poroste, ovšem rychlost růstu bude záviset na mnoha faktorech. Prvně si musíme otestovat, jak ke službě přistoupí vývojáři, tedy naši potenciální zákazníci. Před několika dny jsme organizovali v San Franciscu hackathon pro asi 100 vývojářů a reakce byly pozitivní.

Martin Šťáva: Bylo super vidět vývojáře z TOP světových firem pracovat s Rapidem, kdy během 24 hodin naprogramovali neuvěřitelné aplikace s real-time funkcemi. Hackathon vyhráli tři vývojáři, kteří vyvinuli kolaborativní aplikaci na skládání hudby. Hlavní cenou byly tři letenky a výlet do Prahy.
Zmiňujete San Francisco. Předpokládám, že právě toto město a USA obecně mají být hlavním trhem, kam chcete s Rapid.io cílit…
Martin Šťáva: Je to tak! Rapid.io bude globální službou, ale nejprve určitě využijeme kontakty STRV, které na západním pobřeží máme.

Martine, ty jsi ze zakladatelů STRV jako programátor zcela určitě tím nejtechničtějším. Podílíš se například v případě Rapid.io stále na samotném programování? A jak se vlastně něco takového dá skloubit s vedením firmy?

Martin Šťáva: Ano, ano na programování se stále podílím. Dříve jsem tolik času na programování neměl, ale díky Rapidu si zase „zakódím“. S příchodem Surge a Rapid.io jsem se lehce stáhl z řízení STRV, soustředím se primárně na naše spin off projekty, od kterých si společně se spoluzakladateli hodně slibujeme.

Řešíš například nábor programátorů do projektu, nebo tuto činnost přenecháváš někomu jinému?

Martin Šťáva: Na Rapid i další aplikace, o které se starám, si lidi vybírám sám.

Davide ty jsi v STRV pokud se nemýlím od roku 2015, kam jsi zamířil po 2,5 letech v Asii a nyní jsi právě jedním ze zakladatelů Rapid.io. Jak se to celé vlastně seběhlo?

David Drobík: Je to tak, David Semerád (CEO STRV) si mě vyhlédl v Číně, kde jsem studoval magistra a pracoval pro startup HotelQuickly. Přetáhl si mě do americké pobočky v San Franciscu, kde jsem se začal věnovat business developmentu a začal dojednávat nové klienty pro STRV. Většinou se jednalo o startupové projekty, a proto se mi podařilo pochopit, jak takovéto firmy vznikají a jaké problémy řeší. Stejně tak jsem získal v SF řadu kontaktů. Věřím, že díky tomu si mě kluci vybrali do Rapid.io.

Máš tedy v Rapid.io i nějaký podíl?
Martin Šťáva: Rapid.io ještě není samostatně oddělená společnost. Tyto otázky budeme řešit až ve chvíli, kdy firmu oddělíme od STRV.

Pojďme se trochu zaměřit na finanční stránku věci. Jaké si vlastně od projektu slibujete v prvních dvou kritických letech příjmy? Dle ceníku je základní verze zdarma, s tím, že nejlevnější tarif „startup“ lze používat za 42 dolarů měsíčně, nejdražší „business“ pak za 339 dolarů měsíčně…

David Drobík: Na finanční projekce je ještě brzo. Jsme ve fázi beta testování. Soustředíme se na šíření povědomí a implementaci Rapidu do prvních projektů. Startupový svět v San Franciscu nás naučil, že důležité je rychle a agresivně růst.

Máte v plánu kvůli růstu do Rapid.io investovat pouze vlastní peníze nebo si pohráváte i s myšlenkou externí investice od nějaké třetí strany? Například amerických investorů?

Martin Šťáva: Již v minulosti jsme říkali, že do STRV jakožto matky investory nechceme a nehledáme. Naopak ale máme zájem o investory v rámci těchto spin off projektů, tudíž pro Rapid již s potenciálními investory jednáme.

David Drobík: Před necelými čtrnácti dny jsme Rapid.io představili Peteru Thielovi. Nic si od toho neslibujeme, ale je super, že Rapid zajímá i ty nejslavnější investory.

A jaký feedback vám Peter Thiel poskytl?

David Drobík: Peter potvrdil, že u startupů jako je Rapid.io je třeba se zaměřit na agresivní růst a nabírání platících uživatelů. Z jeho pohledu je na investici do Rapidu ještě brzy.

Míříte na relativně podobný trh jako například české Apiary, které se v lednu tohoto roku prodalo do rukou amerického Oraclu za v přepočtu miliardy korun. Inspirují vás podobné příběhy a je i vašem cílem jednou například podobný exit v tomto případě uskutečnit?
Martin Šťáva: Každý úspěch je super inspirace. Myslím si, že každý úspěch české firmy ve světě pomáhá. Přemýšlet o exitu je zatím brzo, ještě jsme ani nespustili ostrou verzi.

Cílíte každopádně na velmi konkurenční trh. V čem osobně vidíte největší šílu Rapid.io?
Martin Šťáva: V tom, že díky naší zkušenosti budeme schopni dodat s Rapid.io lepší „developer experience“.

David Drobík: Už dnes vývojáři, který Rapid testují říkají, že díky Rapidu ušetří 20 % času, který by běžně strávili na vývoji backendu.

K tomu abyste byli nejlepší, potřebujete nejlepší lidi do týmu. Jak je vybíráte a hlavně lákáte? Zdá se, že se vám v STRV podařilo v posledních letech okolo sebe vybudovat v podstatě takovou auru lovebrandu, díky které je nábor talentovaných lidí asi přeci jen o něco jednodušší. Čemu to přisuzujete?

Martin Šťáva: To, že zmiňuješ lovebrand, mě těší. Věřím, že je to dáno tím, že si na nic nehrajeme a jsme autentičtí. Hodnoty, které máme, propisujeme jak do komunikace, tak i do naší firemní kultury. Je pravdou, že toto nám pomáhá přilákat k STRV ten nejlepší technologický talent. Kdokoliv ve firmě se může napřímo komunikovat se spoluzakladateli, nikdy jsme se nestali firmou s miliardou pravidel a restrikcí. Jsme postaveni na svobodě, důvěře a věříme v interní motivaci lidí, se kterými pracujeme. A dle tohoto klíče vybíráme lidi do STRV. Navíc je pravdou, že vývojáře láká, že pracujeme na vlastních projektech, jako je například právě Rapid.io.

Kromě firemní kultury má vliv nepochybně i vaše stylová kancelář v pražském Karlíně. Ostatně není náhoda, že velké americké startupy a technologické firmy do kancelářských prostor investují miliony dolarů, aby nalákali právě ty nejlepší. Vnímáte, že kanceláře jsou v podstatě takový novodobý hiring nástroj?
Martin Šťáva: Kanceláře nám určitě pomáhají, ale nestavíme to na nich. Je to super benefit.

Zmiňovali jsme například úspěšné Apiary, které razilo podobnou cestu jako vy. Tedy vývoj v Česku, obchod v Americe. Vnímáte toto nastavení v případě českých firem v dnešní době jako výhodu?

David Drobík: Myslím si, že to je ideální. Pracovat pro americké firmy nám pomáhá při hirování talentovaných vývojářů. Přeci jenom získají možnost pracovat na výrazně větších projektech.

Například životní i pracovní náklady zejména v San Franciscu a Silicon Valley jsou nyní hodně velké téma. Kam dle vás až celá tato situace může zajít? A je dnes vůbec možné se jako firma sebrat, odjet například do San Francisca a následně rozjet na místě projekt včetně vývoje?

Martin Šťáva: Myslím si, že pro začínající firmu to není reálné. Buďto by musela být super zafinancovaná nebo již něco vydělávat na jiném trhu. Stejně tak není jednoduché případně poskládat tým z místních lidí, protože především o vývojáře se perou ty nejvýznaměnjší technologické firmy světa mezi sebou.
David Drobík: A kam to může zajít? Spousta firem vyzkoušela přijít do SF, ale poté se rozhodla přestěhovat do blízkých měst, která jsou levnější. Trendem tak bude snižování nákladů a hledání kompromisů.
Kde byste rádi viděli Rapid.io za 2-3 roky?
Martin Šťáva: Rádi bychom viděli, že na Rapid.io jsou postaveny desetisíce projektů.
David Drobík: Nejlépe takových, které přináší hodnotu svým uživatelům.

Díky za rozhovor

Taky děkujeme!

Zakladatelé českého startupu GoodCall: kandidáti o práci si dnes v podstatě vybírají, kde chtějí pracovat

$
0
0

Recruitment, česky řečeno nabírání nových zaměstnanců, se stává zejména v době dobré ekonomické situace velice lukrativním odvětvím pro nové startupy. Nemusí se však nutně jednat o další obyčejné HR agentury, stejně jako v jiných oborech, i zde hrají první housle inovace, a tak vznikají i entity jako je české GoodCall.

Jejich zakladatelé a současní šéfové Josef Kadlec, Blake Wittman a Milan Novák nám v rozsáhlém rozhovoru prozradili, co všechno vlastně ve své firmě dělají, jak implementují nové technologie do svého oboru, i jak se podle nich bude HR vyvíjet do budoucna.

Obecnější otázka na začátek – co pro vás GoodCall je?

Josef Kadlec: Jsme ve velice konkurenčním byznysu, jen na českém trhu je přes 2000 firem s recruitment licencí, a tak pro mě to především unikátní koncept, který spojuje jak recruitment agenturu, tam hledáme firmám lidi, ale zároveň i vzdělává celý trh prostřednictvím Recruitment Academy. Třetí část tohoto konceptu je přitom čistě technologická. Vyrábíme tam recruitment software, který nám umožňuje například mít propojené databáze se sociálními sítěmi. Celkově je tedy pro mě GoodCall zvýšený standard v recruitmentu v našem regionu.

Blake Wittman: Já pro tuto chvíli řeknu něco o GoodCallu jako takovém. Je to pro mě kompletně nový koncept v oblasti recruitmentu založený na marketingu, technologiích a idei proaktivního sourcingu. Budujeme byznys na několika základních pilířích, které jsou také trochu odlišné. Struktura, nástroje a strategie. Když se budeš bavit s jinými HR agenturami, řeknou ti, že je všechno o lidech. V Goodcall je to samozřejmě o lidech, ale my jsme se rozhodli přidat k tomu pár dalších věcí, které od začátku nasazují laťku vysoko.

Milan Novák: Já budu stručný. Pro mě je to momentálně můj život, ale taky je to o tom vytvořit velmi zajímavou platformu pro lidi, co se chtějí v recruitmentu dlouhodobě realizovat a umožnit jim spojovat vášeň pro lidi a vášeň pro technologie. Trh se zkrátka výrazně změnil a je potřeba tuto změnu reflektovat.

Na to hned navážu – jak moc se ten trh změnil, řekněme za posledních deset let? Máš v něm ostatně velké zkušenosti, Milane.

Milan Novák: Já jsem v tomhle oboru už 18 let a když jsem začínal, tak jsme hledali lidi tím způsobem, že jsme přijali požadavek od nějakého klienta či managera a dali jsme inzerát do novin. Pak jsem čekal až mi na základě toho dorazí životopisy poštou, já jsem nějaké vybral a zval kandidáty na pohovor. To už dnes samozřejmě vypadá jako pravěk a člověk si řekne, jak je možné, že to vůbec mohlo fungovat, když celý ten proces trval o dost déle než dnes.

No fungovalo to z jediného důvodu – protože my i kandidáti jsme se potkávali na stejných místech. Nejdříve to byl tisk, potom servery práce, ale dnes už jsou rozprostřeni po celém internetu, online, kde je musíme oslovit.

Blake Wittman: Já bych k tomu jen dodal, že se změnilo i uvážování  kandidátů. Před deseti, dvaceti lety, když lidé hledali práci, tak rozesílali až 5 životopisů denně, za týden se přihlásili na 20, 30 pracovních pozic. To už se dnes neděje, dnes je HR více “on-demand” trh. Kandidáti mohou říkat: “pojďte si pro mě”, “ohromte mě”, “Máte pěknou webovku? Ne? Pak pro vás nechci pracovat.”

Milan Novák: Jsme dneska v situaci, kdy někteří lidé ten životopis ani nemají, ale třeba mají profil na LinkedInu a dobře se starají o svoji osobní i profesní značku. Takové lidi taky každý týden umístíme. Tenhle nastávající trend byl i důvod k tomu, proč jsme začali, co jsme začali, když jsme se před třemi a půl lety potkali s Josefem, který už se v tomhle smyslu díval dopředu.

Dobrá, pojďme tedy ke konkrétním věcem. Co byste pro mě mohli udělat, kdybych za vámi přišel jako člověk, co hledá práci?

Josef Kadlec: No, obvykle je to právě naopak, že my jdeme za tím člověkem a práci mu nabízíme. Kdyby to bylo tak, jak předpokládáš, tak žádné agentury vlastně nemusí existovat, protože ty lidi by se jim hlásili sami. Realita je taková, že podle čísel LinkedInu je až 75 % kandidátů pasivních, to znamená, že aktivně pozici nehledají, ale 90 % všech kandidátů je naopak ochotno si nějakou nabídku vyslechnout. V této situaci musíme hrát roli prodloužené ruky společností a sami jít na trh hledat. Nezaměstnanost máme aktuálně nejmenší od roku 1993, na druhou stranu ale procento lidí, kteří za tento rok změnili práci, je výrazně vyšší oproti předchozímu roku.

Takže v našem případě to vypadá tak, že jdeme a první výzva je vůbec toho člověka najít, protože ne každá paní účetní má vyplněný profil na LinkedInu. Pak už třeba není takový problém se s tím člověkem spojit. V případě ajťáků je ta situace zase úplně opačná. Není problém si na LinkedInu vyfiltrovat tisíc programátorů v Praze, ale výzva bude, aby ti osm z deseti na tu nabídkou odpovědělo. To je to co vlastně děláme.

Blake Wittman: Jak už bylo řečeno, firma byla založena na nápadu proaktivního sourcingu. Nabídky pracovních pozic od našich klientů tedy nenajdeš na našem webu nebo portálech jako jobs.cz, protože nevěříme, že je to stále efektivní cesta na to, jak to udělat.

Josef Kadlec: To nás vlastně docela dobře vystihuje. Nedáváme nikam žádnou inzerci, není totiž důvod replikovat práci, kterou by si firma hledající lidi mohla udělat sama. Naším úkolem je pokrýt kanály, které firma nemá pokryté, nechce je dělat, neumí je dělat, nebo na ně prostě nemá kapacitu. Proto LinkedIn, proto Facebook, proto GitHub, když se budeme bavit o vývojářích. Ostatně jdeme i po jakýchkoliv životopisech, co studenti někdy hodili na internet. A je jedno, že jsou pět let staré, jde o tu prvotní digitální stopu, po které pátráme.

Co s takovýmhle člověkem, kterého natáhnete z trhu, ve finále můžete dělat?

Milan Novák: Primárně si na základě první digitální stopy zjistíme o tom člověku více, tak abychom byli dostatečně přesní v zacílení a získali jeho pozornost. Já si myslím, že unikátní přístup je v tom, že si recruiter skutečně dobře kandidáta nastuduje a následně ho dokáže oslovit něčím, co je pro něj relevantní. Snažíme se nabízet unikátní formy komunikace s kandidáty, což umožňuje například naše mobilní aplikace.

Blake Wittman: … což tedy ještě nezaznělo, že máme mobilní aplikaci GoodCall, přičemž se jednalo o první aplikaci pro uchazeče o zaměstnání na trhu. Dnes je využívána několika tisíci uživateli a její pointa je taková, že se můžeš ucházet o práci jedním klikem. Žádné dlouhé loginy, překládání životopisů a podobně.

To ale zní jako opak k tomu, co děláte – taková aplikace už přece vyžaduje lidi, co sami od sebe po práci jdou.

Blake Wittman: Ano, ale naše aplikace je postavena pro lidi, co jsou v hledání té práce pasivní. Typický uživatel aplikace je spokojený tam kde je, ale jestliže dostane výbornou nabídku, tak je ochotný si ji vyslechnout. Zadá si zkrátka svůj “dream job” a pokud se taková nabídka objeví, my ho přes filtry a notifikace upozorníme.

Josef Kadlec: Vem si to ale i z druhé strany. Pokud budeš Senior Java programátor, tak na servery práce už stejně nepůjdeš, ne nutně proto, že bys tu práci nehledal, ale proto, že ty top nabídky už tam prostě nejsou. Firmy je tam nedávají, protože ví, že lidi tam na tyto kvalifikované pozice stejně nechodí, nemají na to ani čas. Naší appku na tyto pozice právě máme postavené, a tudíž tam jsou.

To bychom měli koncept, na čem to ale celé vydělává? Jaký je váš byznys model?

Milan Novák: Máme příjmy z několika různých zdrojů. První jsou náborové služby: firma si u nás objedná vyhledávání zaměstnance, protože jejich klasické metody selhávají. Druhý je, a to bude, myslím, pro nás klíčové do budoucna, dodávání našeho know-how dovnitř těchto firem. To znamená, že ve firmě zkrátka sedí náš člověk a pomáhá s částí nebo celým náborovým procesem. Tam už je to na hodinové či měsíční sazby, protože přesto, že velké firmy mají rozsáhlé interní HR oddělení, tak chtějí pokrýt klíčové priority a tak si nás objednají třeba jen na pár hodin. Ví, že my proaktivní sourcing umíme a toho člověka najdeme. Třetí zdroj jsou pak dodatečné konzultační služby, které pomáhají firmě zviditelnit svoji značku dobrého zaměstnavatele.

Máte i poměrně zajímavou zaměstnaneckou strukturu. V čem spočívá?

Josef Kadlec: Máme byznys model postavený na sourcingu. U nás nejsou jen recruitment konzultanti, kteří by museli jít na LinkedIn a tam hledali kandidáty, ale navíc mají k ruce několik takzvaných talent sourcerů, většinou mladších lidí i na částečné úvazky, kteří to hledání dělají pro recruitera. Ten pak kandidáta řeší od pohovoru dál. Rozsekáme přijímací proces na části, díky čemuž pak může přijít firma a říct, že chce udělat seznam realitních makléřů v Českých Budějovicích.

A my to přes noc uděláme a oni už si ty lidi pak naberou. Jen tu první fázi nechají na nás, protože na ni třeba nemají čas. Dneska totiž pro třicet životopisů musíte oslovit tisíc lidí, což už jen tak někdo neudělá. Navíc naší výhodou je, že recruitment je geograficky nezávislý, máme tu například recruiterky z Estonska, Polska, Ukrajiny, Ruska, USA, UK a tak dále.

„Letos uděláme obrat 90 milionů Kč“

Můžete říct nějaká čísla, abychom si dokázali představit, jak velká firma jste? Jaký je váš roční obrat?

Milan Novák: V roce 2014 jsme fungovali jen devět měsíců a udělali jsme obrat 5 milionů. Druhý rok už to bylo 19 milionů, třetí 42 a letos uděláme 90 milionů. A možná se nám to podaří i překonat. Dále pak máme přes 400 aktivních firemních klientů, 6000 vyškolených přes Recruitment Academy a pobočku na Slovensku, přičemž aktivně řešíme Polsko, Maďarsko, které by mělo naskočit v roce 2018.

Jaký smysl mají tyto pobočky, jestliže Josef říkal, že recruitment je geograficky nezávislý?

Milan Novák: Výhoda je, že nemusí nutně jít o kamennou pobočku. Jde jen o to, tam mít lokální zastoupení pro lokální klienty.

Josef Kadlec: Musíš oddělit sourcing od recruitmentu. Sourcing, to je všechno to hledání po LindkedInu, co lze udělat online. Recruiterskou část, to znamená od pohovoru dál, už online neuděláš. Celkově tedy máme 6 poboček v Česku, jednu na Slovensku.

Co vy děláte vlastně v Datacruitu? Jak tato technologická část zapadá do vašeho byznysu?

Milan Novák: Datacruit je firma, co vytváří recruitment software pro GoodCall i pro komerční využití a dneska už má velké klienty od startupů po korporace. Ve své podstatě dělá takzvané ATS (Applicant Tracking System), pracuje s náborovými procesy a akumuluje cenná data. Ve finále jsou to právě data, která nám o náborovém procesu hodně řeknou a pomáhají nám zlepšovat jednotlivé kroky v náboru. Bez kvalitní technologie to nejde.

Josef Kadlec: Vem si, že budeš mít firmu o deseti lidech a my za tebou přijdeme a řekneme ti, že tři z těch deseti ti pravděpodobně do půl roka odejdou. Čili začne se měnit reaktivní recruitment na proaktivní – začnou se lidé shánět dopředu na pozice, které ještě ani nejsou otevřené.

Blake Wittman: Nebo naopak ta firma bude schopna udělat něco proto, aby ten člověk neodešel – nabídne mu vlastní tým, lepší pozici, vyšší plat či jinou alternativu. Datacruit ale je také o vytváření technologického zázemí, díky kterému jsme schopni udělat firmě například nové webové stránky nebo appku. JobQuick, produkt Datacruitu, tvoří alternativu k velkým globálním systémům založených na ATS, které jsou na lokální trh o 10 milionech lidí příliš velké.

Co o Recruitment Academy? Když jsem se na to díval, připadalo mi to jako relativně obyčejná entita, co vzdělává recruitery. Čím je to unikátní?

Josef Kadlec: Recruitment Academy je vlastně důvod, proč jsme se před lety potkali s Milanem, po tom, co jsem napsal knihu People as Merchandise. Na základě ní si mě pak různé firmy začaly zvát, ať jim ukážu, jak ten proaktivní recruitment tedy dělat. První věc, proč si myslím, že je unikátní je to, že je vůbec napojená na GoodCall. Díky tomu, že věci co učíme reálně děláme a máme konkrétní příklady, nejedná se o nějaké teoretické povídání. Je to také jakási alternativa pro firmy, kterým nevyhovují jiné služby GoodCallu, třeba mají své interní týmy, které potřebují zlepšit.

Milan Novák: Řekli jsme si, že jestliže budeme chtít recruitment dělat moderně, potřebujeme úplně jiný mindset našich recruiterů a tudíž školící centrum. Do té doby tu neexistovala žádná instituce, která by trh kultivovala a posouvala dál a tak jsme si jí vytvořili. Pak už je to o tom najít ty pravé nástroje na vzdělávání a to už se dostáváme třeba i k virtuální realitě či live videím. Nemusí se tak ve finále nutně jednat o trénink v zasedačce.

VR a Live videa v recruitmentu? Jak si to mám představit?

Josef Kadlec: Tím že oslovujeme lidi, kteří někde pracují, tak v nich musíme umět vyvolat zájem. Už od roku 2013, kdy jsme se poznali, si hrajeme hodně s videem. Normální recruiteři většinou odešlou v mailu textovou zprávu. No jenže takových obyčejných textových zpráv nějaký software developer dostane pět denně a proto musíš udělat něco jiného, pokud zrovna nejsi Google nebo Apple. To „něco“ já zastřešuji pod pojem video sourcing.

V první fázi třeba uděláš video na mobil, kde daný manager přímo ve firmě ukáže, co je to za pracovní pozici, co by kandidát dělal. Pak se odkaz na takovéhle videjko jednoduše pošle kandidátovi, místo obyčejné zprávy, co zapadne. V tu ránu si ten člověk řekne “Wow, tady je něco jiného, vidím video, vidím svého potencionálního šéfa.” Nebo můžeš jít ještě o krok dál a udělat video na míru tomu kandidátovi, říct v něco jako “Čau Jirko, našel jsem tě na LinkedInu, podívej, na tomhle místě bys pracoval, tohle by mohli být tví kolegové.”

Další level je, že by ti domů, jakožto kandidátovil přišly jednoduché brýle na virtuální realitu, ty by sis otevřel odkaz na 360stupňové video na svém mobilu, dal ho do brýlí a objevil by ses přímo na židli, kde bys pracoval.

„Firmy jako Microsoft investují do kanceláří velké peníze“

Zaměstnavatelé také poslední dobou používají jako lákadlo své kanceláře. Vyplatí se miliony vynaložené na jejich stavbu?

Blake Wittman: Cílem je vždy zaměstnancům přinést dobrý požitek z práce a část z něj tvoří i dobré kanceláře, avšak část z něj tvoří i to, co v té kanceláři děláte. Firmy jako Microsoft investují do kanceláří velké peníze a přesto pak dovolují svým lidem pracovat odkudkoliv. Jejich cíl však je, aby pracovat jinde nechtěli, protože lidé v takových kancelářích mají místo, kde relaxují, jedí i pracují. Když tedy dokážete kanceláře vybudovat správně, pak jistě, může to být přínosné. Je to však jen lákadlo, nevěřím, že by to bylo něco, co udrží člověka dlouho na daném pracovišti. My jsme se také rozhodli investovat do svých kanceláří, ale důležité je, co s těmi kancelářemi ve finále děláte.

Milan Novák: Já myslím, že je to hodně o kultuře firmy a kanceláře jsou její součást. Když postavíte krásnou budovu a kulturu v ní už mít nebudete, jsou to vyhozené peníze. Když jsou kanceláře součástí firemní kultury a vize a je to myšleno vážně, tak se to chytne a lidé jsou v nich rádi.

Josef Kadlec: Nejhezčí kanceláře stejně dnes potkáš v IT sektoru, kde je problém s lidmi úplně největší. Zda je to konkurenční výhoda nevím, ale vem si, že když budeš v Microsoftu, pak půjdeš do STRV, pak do Googlu, tak ty už ani jiný standard kanceláří neznáš a tak se budeš pídit po tom, jaká je v těchto místech pracovní kultura a jiné benefity.

Zaznívají ale i hlasy, že kanceláře, co vypadají jako kavárna, dělají lidi méně produktivními.

Blake Wittman: To už je právě součástí firemní kultury, jak inspiruješ a vedeš své lidi. Když bude součástí firemního mindsetu efektivita, už tolik nebude záležet na tom, jestli člověk sedí v open space nebo kavárně.

Milan Novák: Někdo může být produktivní, i když bude sedět v Riegrových sadech. My to krásně vidíme na maminkách na rodičovské, které zaměstnáváme. Já jsem tím fascinovaný, ony se naučí pracovat s časem takovým způsobem, že to žádné školení nedokáže lépe a mohou tak být aktivní kdykoliv a odkudkoliv.

Blake Wittman: Stále je to o té firemní kultuře. Vem si třeba takový stůl na fotbálek. Viděl jsem firmy, které si ho daly doprostřed kanceláří a myslely si, že teď jsou cool. Za tři měsíce ho ale odklidily s tím, že byl moc hlasitý. Jiná firma by ale mohla udělat to samé, ale její zaměstnanci by ten stůl používaly takovým způsobem, aby to nijak nenarušovalo práci okolo.

Před pár měsíci jsme dělali rozhovor i s Jiřím Fabiánem, zakladatelem PurposeFly a TopMonks. On říká, že nejlepší by bylo, aby HR oddělení vůbec neexistovalo, bylo v rámci firmy rozpuštěné. Dokážete se s tím ztotožnit?

Josef Kadlec: Já s tím v zásadě souhlasím, druhá věc je ale realita. Čím je recruitment dál od zdroje, tak je to pochopitelně horší. Kdyby manažer z firmy sám rozesílal videa a zprávy po LinkedInu, tak vždycky dosáhne větší úspěšnosti, než když by to dělal někdo jiný. Otázka ale je, jak to udělat, aby to fungovalo, protože tady je nějaký faktor času i práce, co může jeden člověk zpracovat. Někde k tomu dokonce už přistupují, každý z manažerů sám odesílá měsíčně určitý počet zpráv. Pozitivní efekt to udělá. Řekl bych, že my jsme trochu v jiné poloze, není to ale nic proti.

Milan Novák: Smysl to určitě dává, HR po léta letoucí mělo tu neslavnou pověst oddělení, které je odtrženo od byznysu a vlastně dělá jen provozní věci. I to se dneska mění, ani u nás nemáme vnitřní HR oddělení, místo toho máme kolegy, kteří se zaměřuji na lidi a péči o ně, tzv. “people care”.

Blake Wittman: K tomu bych jen dodal – idea, že HR a recruitment by měly být dělány manažerem tu je už přibližně 30 let. Až před pár lety se psalo “Je čas zničit HR”. Dneska ten trend takový skutečně je, ale jako první se to opět děje v těch technologických IT firmách.

Proč tedy přes Recruitment Academy posílat do světa další vyškolené HR a recruitment specialisty, když trend je tedy spíš takový, že tyhle pozice v pravém slova smyslu mizí?

Josef Kadlec: Oni se tam školí různé typy lidí, třeba i takové, kteří dělají HR už 10, 20 let a najednou už jim životopisy nechodí na stůl samy od sebe. Je to ale naopak, kvůli tomu, že už tahle situace není, je potřeba v recruitmentu více lidí na hledání kandidátů.

„Takoví lidé byli zvyklí, že jim od rána do večera kandidáti klepali na dveře, ale najednou za těmi dveřmi nikoho nemají.“

Milan Novák: Nám se přes Recruitment Academy daří například přeučovat HR manažery, kteří v tom oboru jsou 30 let. Takoví lidé byli zvyklí, že jim od rána do večera kandidáti klepali na dveře, ale najednou za těmi dveřmi nikoho nemají. Navíc jsou zvyklí dělat pohovory stylem “Tak proč u nás chcete pracovat?” Jenže dnešní pasivní kandidáti to v tu chvíli ještě neví, s těmi se pracuje jinak a to se je snažíme naučit. Pracujeme ale i s brandy daných firem, které tvoří velkou část recruitmentu.

Blake Wittman: Zrovna včera jsem byl v jedné firmě a potkal jsem se tam s jejím ředitelem, HR ředitelem a recruiterem. Oni si mysleli, že přijdu, ukážu jim, co GoodCall dělá, oni mi dodají popis práce, na kterou hledají člověka a já se postarám. Ve skutečnosti se ale stalo to, že jsem jim řekl, že jejich brand potřebuje velké změny, jejich webovky redesign a jejich PR novou strategii. Samozřejmě jsme mohli udělat kampaň na tu jednu určitou pozici, ale ve vzduchu se v tu chvíli objevila větší otázka.

Poslední a celkem zásadní téma: Aktuální ekonomická situace nahrává firmám jako jste vy. Co se ale stane s HR startupy a firmami ve chvíli, kdy naopak o pracovní místa bude nouze?

Milan Novák: A myslíš že bude?

No tak někdy ano, je to spíš otázka toho, kdy se to stane, než jestli se to stane…

Milan Novák: Ekonomická situace nám samozřejmě nahrává, ale je potřeba se dívat i na ostatní aspekty. Třeba demografický a hlavně pak technologický vývoj. Myslím, že právě díky rozvoji technologií se aktuální situace v nedostatku kvalifikované pracovní síly výrazně neposune, stále se budou hledat softwarový inženýři. To, co se ale podle mě změní dost zásadně bude posun k robotizaci a automatizaci. Průmysl 4.0. vymaže některé manuální a transakční pozice a celý trh se vydá novým směrem.

Studie vývoje pracovního trhu ukazují, že dnešní prvňáci budou pracovat na pozicích, které ještě neexistují. Museli bychom mít křišťálovou kouli, abychom dokázali říct, jak to vůbec bude. Nedokážu si ale představit, že za tři roky trh všechny propustí a my budeme mít Java vývojáře na ulici.

Blake Wittman: Dneska už většina automobilek, bank nebo firem z oblasti spotřebního zboží řekne, že jsou technologická firma. Všechny tyto subjekty najímají obrovské množství softwarových inženýrů, developerů a proto i lidé, co dělali předtím v těchto oblastech, už nemají tolik pracovních pozic. To je myslím jediná věc, co se stane v příštích 3-5 letech, že bude přibývat více takových nepotřebných pozic.

Milan Novák: Bude to prostě jiné, i výzvy budou jiné, ale stále budou. Jsme v technologicky zdatné době, dneska už i skladník, kterého nabereš, obsluhuje tablet se čtečkou na barkódy. Pokud budeme pomáhat lidem tyto změny reflektovat a získat jim tyto nové typy kandidátů, pak budou připraveni.

Blake Wittman: To je i důvod, proč se GoodCall bude snažit navždy zůstat agilní firmou, startupem, který se díky své struktuře bude schopný adaptovat a lépe se měnit. Věříme, že takové firmy přežijí i situace, kdy se něco semele. Nechceme se nikdy stát korporací, nehledě na to, kolik zaměstnanců máme.

Josef Kadlec: Firmám, jako je ta naše, samozřejmě situace přeje, na druhou stranu tady ale vzniklo v poslední době několik job portálů a můžeš si být jistý, že těm dlouhodobě situace přát nebude.

Pánové, děkuji za vyčerpávající rozhovor!

Také děkujeme.

Jan Beránek ze startup studia U+: Od prvního roku jsme v USA v profitu a rosteme o cca 400 % ročně

$
0
0

Když se řekne startup studio, mnozí si pod tím nic moc konkrétního nepředstaví – ve skutečnosti je to takový hybrid mezi studiem, které vyvíjí mobilní a webové aplikace pro klienty, a které má pod sebou zároveň vlastní produkty, které mají často v cashflow překonat právě klienty. V Česku by se velké firmy, které si takovou cestu zvolily, daly spočítat na prstech jedné ruky.

Jednou z nich je například české U+ (dříve Usertech) s pobočkami v Praze, New Yorku a nově také San Franciscu. Jak byznys přesně funguje, jaké vlastní projekty se podařilo U+ již spustit nebo jaké problémy podobná firma řeší, se dozvíte v následujícím rozhovoru s jejím zakladatelem, Janem Beránkem.

Není asi potřeba vás dlouze představovat, takže jinak. Co je u vás nového?
Máme se dobře, rosteme. Lidé sami volají, abychom s nimi vyvíjeli produkty, na to se teď zaměřujeme nejvíc. Před rokem a půl jsme otevřeli pobočku v New Yorku a díky Honzovi Friedovi, který ji vede, to jde rychle nahoru. Již od prvního roku jsme v US v profitu, teď už se jen zvětšujeme a v New Yorku rosteme meziročně o cca 400 %, v Česku je to přibližně na polovině.

24letí podnikatelé Kania a Jízdný otevírají první americkou střední školu v ČR. Školné bude 240 tisíc Kč

Vzdělání se stává čím dál důležitějším prvkem výchovy dětí – již dávno jsou pryč doby, kdy rodiče své...

Nedávno jste otevřeli taky pobočku v San Franciscu. Jak se daří rozjet to tam?
San Francisco jsme otevřeli v březnu a na začátku června začaly první projekty. Počítám, že do konce roku bychom mohli být v rozumné fázi, kdy si nás lidé začnou mezi sebou doporučovat. Výhodou je, že už nemusíme zjišťovat, co je ta správná hodnota, na kterou lidi slyší a jak to komunikovat, takže to snad bude trvat trochu kratší dobu než v New Yorku. Pak už neplánujeme další města a chceme se soustředit na růst tam, kde jsme a zároveň na U+ Ventures projekty.

Proč jste nezůstali i v Číně, když jste tam pomáhali HomeCreditu?
V ten samý moment jsme rozjížděli New York, kde jsem měl daleko víc zkušeností. V Číně je navíc spousta technologických problémů, všechno bylo pomalé nebo to nefungovalo. Byla to zajímavá zkušenost, ale nemyslím si, že by šel dělat byznys v Číně bez čínského partnera. Navíc létám každý měsíc Praha – Curych – New York – San Francisco a kdyby přibyla ještě Čína, tak už nemám žádný vlastní život. Asi to zatím stačí :).

Curych je jen mezipřistání?
Máme tam velkého klienta, to je tak všechno co o tom teď mohu říct.

Dle vašeho webu se byznys U+ rozděluje na 3 větve. Design, Cloud a Ventures, plánujete na této frontě nějaké změny?
Teď už jsou vlastně pouze dvě. To, kam investujeme a zbytek, který se dělí primárně na design a konzultace. Všechny naše zaměstnance jsme nabírali s tím záměrem, aby s námi stavěli startupy a říkáme jim narovinu: „Bude to tvrdá a stresující práce, ale když vydržíš, dostaneš šanci založit si vlastní firmu a my jsme ti, kteří ji s tebou budou chtít stavět.”

Takového člověka si vytrénujeme a přes ventures můžeme proinvestovat svoje vlastní peníze zpátky – taková talent retention a investiční strategie. Myslím, že je to ta nejchytřejší strategie, kterou jsme mohli zvolit, protože těch nápadů i peněz je spousta, “jen” je potřeba mít lidi, kteří jsou schopni je realizovat. Proto to má dvě části – jedna část peníze vydělává, což je krátkodobá strategie, druhá je investuje v delším horizontu.

Jak se vyvíjí vaše vlastní projekty?
Tři z nich dostaly investici. U Jamese, který řeší rychlý prototyping nápadů, jsme v momentě, kdy zvažujeme převedení na samostatnou firmu s vlastním CEO, který se o to dál bude starat sám a je to podstatná část naší US lead generation strategie. Traffika roste sama, teď se soustředíme na PPC a marketing a snažíme se optimalizovat konverzi různě po světě.

Získali jsme platící klienty a každý měsíc se přidávají další. Až budeme s produktem plně spokojeni, začneme hledat investici na marketing, abychom to pořádně rozproudili. eHotel migroval před rokem z normálního booking portálu na portál, kde se dá používat zaměstnanecký systém benefitů pro placení. Je to jediný obdobný portál Česku, roste s daleko menším týmem než na začátku a postupně se optimalizují nové procesy.

SingleCase aktuálně expanduje do Rumunska. Je to náš nejstarší projekt a je taky ze všech nejdál. Má spoustu klientů a je již dlouhou dobu profitabilní.

Igluu dostalo v USA investici při valuaci 2,5 milionu dolarů a nedávno se nám ho podařilo spustit. V USA vznikla situace, kdy Streeteasy, což je hlavní konkurent Igluu, naštval všechny brokery v New Yorku, protože z bezplatné služby musí najednou všichni brokeři platit 3 dolary za listing/den, což znamená 60 milionů pro všechny brokery v New Yorku dohromady. Šílenost. Díky tomu vzniklo vakuum a lidé chtějí novou platformu.

Pak máme samozřejmě i další samostatné produkty jako U+Cloud, kde se chystáme spustit spolu s najmutím nového CEO i nový web, nebo Lens ID, který se zapojuje aktivně do mnoha našich projektů a zároveň si na sebe již dokáže vydělat.

Na tom všem dělají lidé v Praze?
Někteří létají do USA, ale jinak ano. Když je potřeba, tak si týmy mezi sebou půjčují zdroje.

Jak funguje spolupráce mezi vámi a Creative Dockem?
Creative Dock pro nás dělá interface na lidi, kteří jsou schopni byznysově zvládat startup. Dohromady dáváme řešení pro korporace v Evropě. Creative Dock hraje roli na začátku při rozvoji nápadu, propojí ho s aktuálním produktovým portfoliem, pak postaví byznys tým startupu a vybere CEO a my jsme ta technologická a design část.

U+ bývá občas stavěn do řady s další českou firmou STRV. Proč?
Protože jsme jediné dvě větší firmy poskytující digitální služby na poli vývoje a designu, které se dostaly do Ameriky (smích). Jsme však podstatně jiní. Neprodáváme vývojáře jako bodyshop, což, jak jsem pochopil, STRV dělá. Pro nás se devshop a agentura vůči naší hodnotě a zpětné vazbě z trhu stala sprostými slovy. Naše hlavní výhoda je v tom, že jsme postavili 40 startupů za poslední dva roky, několikrát jsme vyhodili peníze zbytečně a víme, jak to funguje.

Dostat se od nápadu k něčemu, co jde rychle, levně a přitom dobře postavit, na to musí mít člověk zkušenosti. Potom s klienty zůstáváme dlouho a aktivně ovlivňujeme produkt a nepřímo i byznys. V porovnání STRV máme jinou cílovou skupinu, hodnotu a přístup a nabíráme i jiný typ lidí.

Kdo je váš typický klient?
Firma nebo člověk, který chce postavit svůj nový nápad či produkt, chápe ho z pohledu byznysu, marketingu i prodeje, ale často nedělal nic online. Potřebuje tedy někoho, kdo ho tím procesem provede. Jednak dokážeme klientovi snižit riziko a zároveň mu šetříme čas i peníze. Občas se však stane i to, že říkáme klientovi, aby přišel třeba za rok. Víme, že když teď začne cpát peníze nám, tak mu budou chybět jinde a tím pádem bychom toho klienta stejně neměli. Už několikrát se nám to vyplatilo a takový člověk se později vrátil ve vhodnější čas.

Jak vypadá typické zadání od takového klienta?
Teď jsme třeba podepsali větší objednávku pro klienta, který má web starý 10 let a chce se dostat do Evropy. Potřebují tedy vymyslet technologický produkt, který jim dá šanci se na evropský trh dostat. To je takové typické vágní zadání, které dostáváme.

Z menších projektů uvedu třeba příklad zaměstnance z firmy na Manhattanu. Z pozice Data intelligence specialisty je tento člověk schopný říct, na jakém místě by mohla stát nová kavárna v závislosti na dopravě, počtu kanceláří a dalších podniků v okolí. Poté, co firmu opustil, se rozhodl tuto znalost zúročit a vymyslet online řešení. To vypadá tak, že uživatel klikne na místo na mapě a aplikace řekne, co tam postavit. V tomto případě jen vymyslíme, jak by to šlo provést, kolik by to stálo a jaká to nese rizika.

Mezitím jsou pak nějaká VCs (venture capital pozn. redakce), kteří řeknou: „Máme tento problém, víme, že jste dobří, pojďte to s námi vyřešit.“

To je poměrně komplexní servis.
A přibude ještě novinka. Přišli za námi VCs ze zahraničí, že s námi potenciálně chtějí postavit fond. Investoři vidí, že je víc peněz než dobrých investovatelných nápadů. Jenže hledat investovatelné nápady stojí spoustu času a tím pádem peněz, proto oslovili nás, jakožto pipeline kvalitních projektů. Máme lidi, kteří umí dělat startupy, a nápady jsme schopni realizovat v Praze, New Yorku a San Franciscu. To vše je aktuálně v jednání.

Můžeš uvést příklad, jak bude fond fungovat?
Přijde za námi startup z USA, který je zajímavý, začneme s nimi pracovat, pomůžeme jim s produktem a pak jsme je schopni přinést k fondu a říct, tihle si myslíme, že jsou investovatelní a dáme za to ruku do ohně. Je to pipeline nových projektů pro fond, ve kterém bychom měli mít podíl, což zvětšuje náš dosah a umožní nám to dělat naši práci ještě ve větším měřítku kdekoliv na světě a zároveň dělat lidi kolem sebe úspěšné.

To zní jako win-win stav.
Fond je něco, co jsme plánovali na později, ale když to přišlo samo, budeme určitě rádi, když se to podaří dřív, tedy v případě, že jednání dopadnou dobře.

V čem je to gro úspěchu?
Máme jenom dvě pravidla. Předně, každý dělá chyby, ale když to něco takového stane, člověk se z toho musí umět poučit. Když se z chyb nepoučí, ztrácí jak svůj čas, tak i čas ostatních. Zároveň, když se udělá chyba, tak to poslední, co chci slyšet je: „Já jsem to všechno zvládnul, to tady někdo něco neudělal.“ Chyby se dějí pořád. Nedávno jsem říkal klientovi v San Franciscu: „Jediný důvod, proč se spolu teď bavíme je to, že jsem už podělal tolik věcí, že z toho teď můžu čerpat a mluvit o tom.“

Co jste naposledy “podělali”?
Třeba několik projektů v Americe než jsme pochopili, že dodávka tam není stejná jako tady. Měl jsem v USA ještě jinou firmu, takže ten trh znám. Nikdy jsem však nedělal projekt za 100 000 dolarů. To už vyžaduje nějaké procesy, které jsme vůbec neměli nastavené. Několik projektů jsme zpozdili a stály nás zbytečně moc peněz. Nebo taky to, že teď hledáme 25 lidí. To by se asi taky nemělo stát, když je nás celkem 90, ale to je tlak, s kterým se rádi vypořádáváme.

Máte spoustu zajímavých projektů a přátelskou atmosféru. V čem je nábor nových lidí tak komplikovaný?
Aktuálně hledáme spíš seniorní lidi a těch je nedostatek. Poslední kolo je navíc se mnou a spočívá v tom, že se snažím kandidáty přemluvit, aby sem nešli. Chci, aby ti lidi přesně věděli, co je čeká. Vždycky to totiž bude tak, že je málo času, málo peněz, málo lidí a všechno musí být hned. Přesně takto to funguje, když stavíš novou firmu. Proto říkám: „Pokud toto nechceš dát veškerou svoji energii, tak vezmi jinou nabídku.“

Víme, že takový člověk by tady nevydržel a my bychom se i jeho/ji zbytečně mohli spálit. Potřebujeme lidi, kteří mají motivaci, protože potom ten tým má úplně jiný drive. Hlásí se nám hodně lidí, ale spousta jich při pohovoru odpadne právě kvůli té kultuře či motivaci. Neomezujeme se na Čechy, a chceme lidi z celého světa.

Zmínil jsi, že máte strašně moc nápadů a proto potřebujete vychovávat nové lidi. Kde se ty nápady pořád berou?
Děláme s těmi klienty, se kterými děláme – pracujeme v energetice, e-health a dalších oborech, takže vidíme, co tam chybí, jsme schopni to rychle postavit a máme hned první klienty. Např. Lens ID vzniklo tak, že jsme potřebovali mít kompletní online onboardingový proces, jehož součástí je vzít si občanku, aby se zkontrolovalo, že jde o reálného člověka. Pak je zapotřebí systém, který občanku umí přepsat. Existují služby, které tvrdí, že to umí, ale všechny ve finále pohoří na českých znacích.

Věděli jsme, že stačí, když to uděláme dobře a klienti přijdou sami. Nebo potřebujeme nějaký nástroj a ten jednoduše neexistuje, což je třeba případ Traffiky. Bylo nás tehdy 40 a nedokázali jsme si odpovědět na otázku, zda je k dispozici nějaký volný grafik za 2 týdny. Hledali jsme v ten moment 14 lidí, tak jsme postavili zlomek Traffiky a zjistili jsme, že hledáme ve skutečnosti jen 2, protože jsme to zorganizovali špatně.

Proč jste se přejmenovali z Usertech na U+?
Někteří lidé za námi přichází jenom kvůli designu nebo třeba jenom za Cloudem. Typicky to bylo vidět v Americe. Tech v původním názvu evokuje čistě technologickou firmu a outsourcing, proto jsme to změnili. U+ ale existuje již dlouho na našem webu a v logu, takže to byla maličkost. Problém byl jen s Facebookem a teď s LinkedInem, kde již od začátku roku čekáme na to, až nám změnu potvrdí.

Četla jsem tvůj příspěvek o lifehackingu. Přišel jsi od té doby na nějakou novou vychytávku?
Elektrický longboard. Sice jsem s koupí váhal, ale je nejlepší věc, co jsem si mohl pořídit. Dřív jsem jezdil po Praze autem kvůli rychlosti, ale přišlo mi to zbytečné. Na boardu jsem všude stejně rychlý a můžu ho mít s sebou i ve státech. Od bytu v San Franciscu to mám 15 min do centra a šetří mi to nejen čas, ale i peníze – za MHD bych totiž zaplatil minimálně desítky dolarů měsíčně.

Začal jsem jezdit na longboardu v momentě, kdy jsem potřeboval přejíždět mezi dvěma pražskými kancelářemi a ušetřilo mi to půlhodinu denně. Z Andělu jsem za 17 minut na Pankráci, což je pomalu rychlejší než autem. Člověk to musí jen trochu umět, když chce jezdit mezi auty. V New Yorku jsme udělali test – 7 schůzek, Honza Fried jezdil metrem, já na téhle věcičce a všude jsem byl o 10 minut dřív, takže jsem si ušetřil hodinu času.

Navíc se mezi schůzkami provětrám venku, kdežto v metru je spousta lidí, vedro a není tam signál. Na longboardu buď poslouchám knížky, nebo si občas stihnu vyřídit i nějaký hovor.

Honzo, díky za rozhovor!
Také děkuji.

Adam Hotový z Render Legion: těsně po prodeji firmy za stovky milionů Kč jsem dostal chuť zajít si na pivo

$
0
0

Tři a půl roku, přesně to je doba, za kterou se dokázal český startup Render Legion se svým nástrojem Corona Renderer dostat z malého pokoje až mezi největší hráče na poli renderingu 3D grafiky. Během tohoto roku navíc v pozadí firmy probíhaly námluvy s konkurencí v podobě Chaos Group, která nakonec Render Legion koupila, a to za stovky milionů korun.

Spojili jsme se tak s Adamem Hotovým, jedním ze spoluzakladatelů, aby nám v rozsáhlém rozhovoru prozradil, co vše stojí za takovým úspěchem, jak vůbec došlo k akvizici, co Render Legion chystá nebo jak vlastně software pro rendering funguje.

Jednoduchá otázka na úvod. Jak se vám daří?
Na tu mám i jednouduchou odpověď. Daří se nám skvěle. Tržby rostou, firma se zvětšuje, zabydlujeme nové kanceláře a připravujeme další projekty.

Dá se v jedné větě shrnout, co Render Legion nabízí? Tak, aby to pochopil i “běžný člověk”.
To možná bude potřebovat více než jednu větu. Náš hlavní produkt, Corona Renderer, je v podstatě simulátor světla a materiálů ve virtuálních 3D scenách, který ve výsledku produkuje fotorealistické obrázky, animace či výstupy pro virtuální realitu. Hlavní využití je především v architektonických vizualizacích, reklamách, produktových vizualizacích, automobilovém průmyslu a filmových efektech.

Elon Musk potvrdil, že Tesla představí ke konci října svůj první elektrický kamion

Již od první poloviny letošního roku slýcháme o Tesle na takřka každém rohu – ať už v souvislosti s produkcí a...

Čemu jste se v posledním roce primárně věnovali?
Svět 3D renderingu ve kterém se pohybujeme je vlastně pořád ještě nevyřešený problém, a tudíž jsme většinu času věnovali vývoji a výzkumu. Technologie jdou v tomto odvětví neustále kupředu a to co bylo skvělé před rokem, může nyní být již překonané či omezující. Z našeho pohledu je cílem nabídnout takové řešení, které je nejen dostatečně rychlé, ale především kvalitní a snadno použitelné pro co možná nejširší spektrum uživatelů.

Spoustu času jsme též věnovali vývoji dalších Corona pluginů do dalších hostitelských aplikací, které se komerčně dostanou na trh v příštím roce. A kapitolou samou o sobě bylo plánování a exekuce našeho “sňatku” se společností Chaos Group, které samo o sobě zabralo 13 měsíců.

Co dalo základ Render Legion a Corona Rendereru?
Byť je naše firma reálně jen necelého tři a půl roku stará, vývoj Corony se datuje na leden 2009, kdy zakladatel a CTO v naší firmě, Ondřej Karlík, začal psát bakalářskou školní práci na téma renderingu ve 3D. Během psaní bakalářky ho tento okruh problému začal fascinovat a řešení v 3D renderingu přerostlo v pet project, který s různými přestávkami vyústil v ideu jednoho dne ten software vydat komerčně, což se nám povedlo v únoru 2015.

Jaké problémy vás na cestě potkaly?
Vyloženě neřešitelné problémy jsme zatím neměli. Mezi ty největší bych zařadil hiring. V našem hodně specifickém oboru nehledáme průměrné lidi a programátory jejichž hlavním cílem je vydělat si na nové drahé auto, ale lidi, co chtějí a baví je v první řadě řešit problémy, jejichž efektivní řešení zatím nikdo nenalezl. Samozřejmě, část náplně práce je i obyčejná inženýřina, nicméně najít lidi, jež mají touho efektivně řešit zapeklité problémy není snadné.

Mezi ty další bych pak zařadil naučení se správně vést lidi, což je též kontinuální proces a dále pak především neznalost řízení high-end byznysu. Nikdo z nás zakladatelů nemá s nějakým větším businessem zkušenost, takže hodně věcí se dělalo formou researche z webu, z knih, či od známých a v neposlední řadě tež metodou pokus-omyl :).

Zmínil jste, že chystáte i další navazující produkty. Co přesně?
Pracujeme například na parametrickém “rozptylovači” geometrie, který 3D grafik může využít při tvorbě virtuálních ploch zeleně, koberců, chlupů, čí dokonce i měst do pozadí filmových scén atp. Pracujeme též na výkonném HDR prohlížeči obrázků, který vznikl čistou potřebou mít možnost efektivně editovat výstupy z Corona Rendereru. Od začátku příštího roku začínáme pracovat na vývoji ještě o jeden level vyšší aplikace než je Corona Renderer, na kterou v současné době hledáme nové posily.

Render Legion prošel v minulých týdnech akvizicí za stovky milionů, kolik lidí bylo v té době součástí týmu?
Ano, celá firma, včetně všech zakladatelů a lidí co se podíleji na Coroně přešla pod křídla společnosti Chaos Group někdy koncem července. Tou dobou se aktivním způsobem podílelo na vývoji kolem 20 lidí. Všichni členové jsou i nadále součástí týmu a fungování uvnitř firmy se víceméně nezměnilo – máme nastavenou dostatečně velkou míru autonomie, neb to co děláme, děláme dobře a tak to není důvod měnit.

Prodej za stovky milionů. Můžete tuto částku specifikovat blíže?
To bohužel nemohu, podmínky našeho dealu mi neumožnují tuto informaci poskytnout.

Přišla nabídka od Chaos Group sama nebo jste je oslovili napřímo? Jak probíhaly námluvy?
Bude to znít jako klišé z nějakého romance filmu, ale událo se to v baru. Na jedné z grafických konferencí jsme si cíleně přisedli k baru k jednomu z majitelů Chaos Group a probrali jsme různá témata v rámci našeho specifického odvětví. Zjistili jsme, že obě firmy mají stejnou “DNA”, řeší stejné problémy a plánují obdobné věci.

Tam nás napadla idea, že by možná nebylo špatné popřemýšlet o tom jak postupovat společně a dělat věci které budou mít ještě větší dosah. Pak jsme se ještě několikrát sešli, abychom se ujistili, že obě strany mají stejná očekávání o budoucím vývoji a že máme stejnou ideu o tom kam a jak směřovat.

To se povedlo a zhruba dalších 7 měsíců bylo již primárně v režii právníků a poradců o tom jak toto naše “manželství” posvětit a jakou právní formu mu dát. To bylo úmorné a myslím, že obě strany jsou nakonec rády, že je toto období již minulostí.

Proč zrovna Chaos Group?
Když jsme založili společnost v květnu 2014, náš plán bylo vyvinout skvělý, jednoduše použitelný a výkonný 3D renderer, který vnese do světa grafiky něco nového. To mohu s klidným svědomím říct, že se nám povedlo. Nicméně, jak se říká, s jídlem roste chuť, a i naše vize toho čeho chceme na poli grafického software dosáhnout se významně rozrostla společně s tím jak se nám rozšiřovaly obzory.

Máme za sebou tři roky učení se jak růst rozumným tempem a zůstat profitabilní, jak psát a udržovat vysokou kvalitu kódu, jak řídit týmy a jak prodávat efektivně do více jak 120 zemí světa. Narazili jsme i na okruhy témat, o kterých nemáme až takové znalosti a rozhodli jsme se proto hledat takového partnera, který by nám mezery dokázal vhodně doplnit. Zároveň jsme věděli, že naše dlouhodobá vize bude potřebovat podpořit nejen vědomostně, ale i finančně.

Pro úspěch je nutné mít tyto dvě ingredience ve vyváženém poměru. Finance jako takové jsou fajn, ale bez přidané hodnoty v podobě know-how můžou být i vcelku k ničemu. Proto jsme se též rozhodnuli nakonec nepřijmout nabídky profi investorů a rozhodli se hledat správného partnera na “vlastní pěst”.

Rozhodli jsme se pro Chaos Group jelikož je to firma, která má velmi obdobné DNA, je tam stejný typ lidí, firma není vlastněna VC fondy či akcionáři a zakladatelé ji též rozběhli tak jako my – z pokojíku a z vlastních financí. K zakladatelům a produktům, které vypustili jsme měli vždy velký respekt a považovali ji za benchmark toho, čeho lze vlastním úsilím dosáhnout.

Pro nás mají tyto vlastnosti přednost před finanční stránkou věci. Jsme si jisti, že jiné, mnohem větší firmy z oboru by byly schopny nabídnout i vyšší finanční ohodnocení, nicméně nikdo z nás zakladatelů, a troufám si říci i lidí z našeho týmu, není motivován pouze finanční stránkou věci. Chceme dělat to, co nás baví a to s lidmi, ke kterým máme respekt a kteří sdílejí naše cíle.

Jaké výhody má Corona Renderer oproti softwaru Chaos Group (V-Ray)?
Corona Renderer jako taková vnesla do oblasti renderingu zcela nový přístup práce se softwarem. Dříve platilo pravidlo, že kvalitní výstup se dá pořídit pouze pokud software jako takový dovolí nastavit a upravit úplně každou hodnotu. Tímto způsobem vznikaly nástroje, které byly vysoce optimalizovatelné a nastavitelné, nicméně my jsme dostali pocit, že s rozšířením 3D grafiky, roste též rapidně část uživatelů, která nemá touhu znát nastavení a funkci každého algoritmu v programu.

Zjistili jsme, že část uživatelů dá spíše přednost jednoduše použitelnému softwaru, který udělá práci stejně dobře a ušetřený čas mohou využít v jiné části procesu tvorby grafiky. Naším hlavním rozdílem oproti V-Ray je tedy především jednodušší práce s programem a UI. Spousta nastavení algoritmů se děje automaticky, pod kapotou software. Nevýhodou pak na straně druhé je menší flexibilita a možnost optimalizací, které zase hrají prim v jiných sub-segmentech grafického trhu, který naopak pokrývá svým přístupem právě V-Ray.

Díky akvizici se nově mohou oba softwary zaměřit na svou primární skupinu uživatelů, preferující jiný přístup k práci a nesnažit se za každou cenu jedním softwarem pokrýt, dnes již velmi široký trh.

Jak vypadají vaše finanční čísla za letošek?
Za posledních 12 měsíců se nám podařilo zvýšit ARR (Annual Run Rate) o 69 % a naše tržby se budou letos pohybovat nad hranicí 1,2M USD. Výraznější nárůst se dá očekávat v příštím roce, kdy uvedeme na trh další komerční plugin.

Dokážete si vybavit úplně první pocity, když jste prodej oficiálně uzavřeli?
Jednoznačně to byla úleva, že to právní martyrium je konečně za námi a my se opět můžeme zcela věnovat vývoji a firmě a dělat zase něco produktivního a nepálit čas a peníze. Hned druhá myšlenka pak patřila otázce kde v blízkém okolí právní kanceláře pak čepují dobrou plzeň.

Co se bude dít po akvizici? Jak dlouho plánujete být součástí Chaos Group?
Žádné změny uvnitř se po akvizici u nás neudály – firmu řídíme a vedeme stejně jako doposud s velkou mírou autonomie. Zásadnější změny, které se týkají spíše spolupráce na společném vývoji nových produktů, rozvoji marketingu a sales se teprve chystají. Dříve byly obě firmy konkurenty a na obou stranách se pálilo velké množství energie a peněz na vývoji stejných funkcí. Když jedna firma udělala nějakou feature, uživatelé vašeho software ji většinou chteli také.

Některé věci jsou vyloženě otázkou usílí a času, jiné naopak invence a výzkumu. Nyní máme možnost si manuálnější práci vytvořit na jednom místě a ušetřit nemálo energie, a naopak u složitých problémů máme možnost dát dohromady kombinovanou mozkovou kapacitu obou týmů.

Dokážete si představit, že byste dnes vlastně dělal něco jiného?
V současné chvíli si zřejmě nedokáži představit, že bych dělal něco jiného. Celý můj život po střední škole je spjat s 3D grafikou, kdy jsem se z pozice grafika nějakou přirozenou evolucí dostal tam, kde jsem nyní. Předpokládám, že pokud bych nedělal na Coroně, tak dělám opět něco s grafikou, nebo zedničinu :).

Vždy jsem chtěl dělat jen to, co mě baví, a k mému počátečnímu údivu mě to vždy bylo schopno i uživit. Myslím, že i zbývající zakladatelé Ondra Karlík a Jarda Křivánek to mají stejně. Součástí Chaos Group budeme dokud nás to bude bavit a vzhledem k tomu, že v tomto oboru se pohybujeme každý minimálně 10+ let a stále nás to baví, předpokládám, že tomu bude snad i na spoustu dalších let.

Jaké jsou podle vás klíčové vlastnosti k vybudování podobně profitabilní firmy?
Pokud bych mohl směřovat tuto odpověď spíše začínajícím startupistům, tak to bude jednoznačně zaměření se na vývoj kvalitního produktu v první řadě. Nestačí mít pouze ideu, bez funkčního prototypu a prvních platících zákazníků jen težko získáte investici či kvalitní posily do vašeho týmu. Schopnost naslouchat přáním vašich klientů by měla být klíčová, stejně tak jako schopnost některé požadavky a žádosti smést ze stolu. Firma by se neměla za každou cenu stát placeným wish-makerem pro všechny, co si řeknou.

Je důležité neztratit focus, ale zároveň svou ideu umět iterovat a nebát se říznout do živého. Schopnost reagovat na změny by měla být klíčová, jelikož to co fungovalo včera, nemusí fungovat dnes či zítra. A v neposlední řadě bych radil se zaměřit na skutečnou práci – na startup konferencích, přednáškách, „fuckup mítincích“ v ČR kvalitní produkt zřejmě nevybudujete. Je to fajn si tam občas zajít a porozhlédnout se, zjistit o čem vlastně ten startup life jakože je, ale osobně mi to přišlo až příliš demotivující prostředí – příliš mnoho startup groupies, řečí a příliš málo reálně odvedené práce.

Je něco, čeho zpětně při vývoji Render Legion litujete?
Zřejmě není nic čeho bychom s težkým srdcem litovali, vždy jsme do toho dávali maximum.

Radek Musil z Fundlift.cz: Investorská základna nám krásně roste, chceme být mezinárodní projekt

$
0
0

Investiční crowdfundingová platforma Fundlift si takřka za rok a půl své existence dokázala mezi českými investory a startupisty vypracovat pozici unikátní platformy, která nabízí možnosti vstoupit do pokročilých projektů z oblastí technologií, dopravy, ale ve velké části také z oblasti jídla a pití. Na to, proč se právě Fundlift stal stanovištěm pro mnohé počiny z gastronomie, jak si vedl jako celek i jak se chce dále rozvíjet, odpovídal v rozhovoru Radek Musil, CEO Fundliftu.

Začněme rekapitulací – Fundlift nedávno oslavil rok existence. Jak se doposud daří?

Zatím se daří výborně, první rok předčil naše očekávání. Držíme teď 96% úspěšnost kampaní, což je parádní. Měli jsme ambiciozní plány a chtěli jsme za první rok dosáhnout zafinancovaného objemu na úrovni 100 milionů Kč, což jsme překonali. V tuhle chvíli máme 6300 registrovaných investorů, jejichž zájem je obrovský. Obecně mám pocit, že si Fundlift na trhu velmi rychle našel místo a stává se součástí „ekosystému“ financování startupů, ale i zaběhnutých firem.

Českou aplikaci na správu financí Spendee lze nově využívat i ve webových prohlížečích

Spendee, služba pro monitorování příjmů a výdajů, za kterou po vývojářské stránce stojí české studio...

96 % přesto není 100 %. Máte vysledováno, co se nepovedlo u projektů, které na financování nedosáhly?

Takový byl zatím jen jeden, šlo o kampaň společnosti Brunio, která vyrábí prémiové žrádlo pro psy. Hlavním důvodem neúspěchu kampaně bylo pravděpodobně to, že investoři nevěřili tomu, že se společnosti může dařit expandovat mimo Prahu a to vzhledem k nižší kupní síle potenciálních klientů. Dlouhodobě asi není reálné předpokládat, že bude úspěšná každá naše kampaň, ale úspěšnost, kterou zatím držíme, je velmi vysoká.

Co se stane s penězi, který takový projekt vybere, ale přesto nedosáhne na cílovou částku? Platí v tom případě více, než když by kampaň byla úspěšná?

Fungujeme na bázi 100 % nebo nic. Projekty představí záměr, který chtějí s pomocí Fundliftu financovat a pokud se v kampani nedosáhne cílové částky, všechny prostředky se vrací investorům a kromě propagačního videa (které dělá externí agentura) projekty neplatí vůbec nic. Jde o to, že když chcete s pomocí Fundliftu financovat např. novou pobočku za 5 mil. Kč a v kampani byste získal méně prostředků, původní záměr není možné realizovat a tak nemá smysl projektům prostředky předávat.

Jak tedy Fundlift vydělává?

Jsme s projekty na jedné lodi v tom, že náš hlavní byznys model je success fee v případě, že kampaň uspěje. Výše success fee je jednorázově 5 % ze získaného objemu v kampani. Kromě tohoto poplatku si účtujeme dohromady nižší desítky tisíc korun za přípravu právní dokumentace a následné vedení emise cenných papírů, které probíhá na úrovni Roklen360, a.s., mateřské společnosti Fundliftu.

Máte vysledováno kdo je typickým investorem na Fundliftu? Snažíte se přitáhnout například i větší právnické osoby?

Na Fundliftu investují dvě hlavní kategorie lidí. První jsou ti, kteří do kampaní investují nižší tisíce korun – to jsou často studenti, lidé, kteří daný projekt znají, jsou jeho zákazníky. Obecně to může být kdokoliv, kdo by rád investoval nižší částky a zkouší tuhle alternativní formu investování. Druhá kategorie jsou investoři, kteří do kampaní posílají již stovky tisíc korun, nebo i jednotky milionů korun. To jsou manažeři, právníci, podnikatelé, lidé, kteří prodali firmy. Nechtějí mít všechny prostředky v bance a nechtějí běhat aktivně po trhu a investice vyhledávat, tak investují s námi.

Průměrná investice napříč těmito kategoriemi je 35 tisíc korun. Obecně u nás z naprosté většiny investují muži, z celé České republiky. Drtivá většina investorů jsou fyzické osoby. Určitě chceme na Fundlift nalákat více právnických osob, pomalu už se nám to daří – například do kampaně ISOLINE investovaly fondy NATLAND 3,2 mil. Kč.

„90 % projektů, co se nám ozvou, na platformu nepustíme“

Zůstaňme ještě na provozní rovině – jak přesně probíhá schvalování kampaní?

Projekty nás oslovují buďto samostatně, nebo oslovujeme my je. Opakovaně se s nimi potkáváme a vyměníme si podklady, mezi které patří historické finanční údaje, byznys plán, detailnější popis jejich byznys modelu, jejich týmu a podobně. S pomocí týmu analytiků nasbíráme dostatek informací a následně projekt interně odsouhlasíme a můžeme se do toho pustit.

Jak často a proč se stane, že kampaň neschválíte?

Budeme radši, aby na Fundliftu bylo menší množství kvalitních projektů, než hodně těch, které nedávají smysl a proto také většinu z nich musíme bohužel odmítat. Řekl bych, že minimálně 90 % projektů, které nás osloví, na platformu nepustíme. Hlavními důvody je to, že jsou moc early stage, nedává nám smysl jejich byznys model, nezaujal nás jejich tým, nebo třeba chtějí, aby vše financovali investoři z Fundliftu a oni sami nemuseli do projektu vložit nic.

Nicméně i začínající startupy potřebují peníze. Není potřeba podpořit finančně i nápady v rané fázi?

Určitě je, jde ale o to, že čím větší ověření daného projektu trhem máte, tím je menší šance, že to za pár měsíců zabalí. U nás potřebujeme, aby už šlo o založené firmy v naprosté většině případů s hotovým produktem a platícími zákazníky. Nositelé nápadů, které jsou pořád jen „na papíře“ se určitě mohou obrátit na platformy, které dělají „darovací“ crowdfunding a v dalším kole přijít k nám. My ale musíme snižovat rizikovost projektů tím, že je bereme až v pozdější fázi.

Zajímavým trendem také je, že Fundlift se stal oblíbeným místem pro foodie (potravinové) startupy. Proč tomu tak je?

Formou crowdfundingu je snazší financovat B2C věci, protože je větší šance, že investoři pochopí produkt, který daná firma nabízí a budou si ho i kupovat. V gastro sektoru je tohle velmi snadné – investoři v rámci kampaně dostávají tzv. investiční pobídky, ve kterých získají např. slevu na jídlo v dané restauraci. Super příkladem je Pivovar Zvíkov, který u nás byl už dvakrát. Investoři investují, získávají úrokové výnosy a ještě slevu na ubytování v pivovaru a na pivo na místě. Pokud byste byl firma, která nabízí např. super-sofistikovaný software, který nikdo nechápe, tuhle možnost nemáte, tedy marketingový přesah kampaně na Fundliftu by byl menší v tom, že by bylo těžší konvertovat investory do zákazníků a obecně získat zákazníky nové.

Jedním z posledních foodie projektů u vás bylo kuřecí bistro Grils od Ambiente. Proč se rozhodli právě pro vaši platformu?

Ambiente rádo zkouší nové věci a když jsme je oslovili s tím, že bychom některý z jejich projektů mohli financovat crowdfundingovou kampaní, líbilo se jim to. Šlo primárně o to dát možnost zaměstnancům Ambiente, stávajícím zákazníkům a těm potenciálně novým, aby se na projektu mohli podílet a stát se jeho součástí. Věřím, že v tom, jak Fundlift funguje, jsme skutečně unikátní, bylo to tedy spíše o tom se pobavit o myšlence crowdfundingové kampaně jako takové, než o tom, zda by kampaň proběhla na Fundliftu.

“Kouzlo Fundliftu je v tom, že standardně může každý investovat pohodlně online”

Před časem jste také nabízeli skrytou nabídku na investici do StartupYardu – čím byla taková kampaň specifická?

Z regulatorních důvodů nebylo možné nabízet tuhle příležitost veřejně a mimo jiné jsme byli omezeni i tím, jakému množství investorů jsme mohli poskytnout detailnější informace. Nešlo tedy investovat online na Fundliftu, jak je tomu standardně, naopak celá kampaň proběhla offline v poměrně striktním režimu a spoustu investorů jsme, respektive StartupYard, bohužel nemohli vzít na palubu. Investice byla specifická i tím, že získaný objem byl 20 milionů korun, byla to tedy co do objemu největší kampaň, kterou jsme dělali.

Chcete se tímto offline směrem vydávat i nadále?

V případě standardních projektů nechceme, byl to specifický případ. Kouzlo Fundliftu je v tom, že standardně může každý investovat pohodlně online, kde má všechny potřebné informace k danému dealu k dispozici, u této offline kampaně tenhle aspekt bohužel odpadl.

Co se týče crowdfundingu obecně, v dnešní době vzniká mnoho crowdfunding projektů založených na kryptoměnách. Uvažovali jste o jejich zapojení?

Čas od času jsme s projekty z tohohle segmentu v kontaktu, prozatím ale ještě čekáme, kam celý segment bude směřovat. Je možné, že do budoucna budou jak projekty s tímto zaměřením poptávat financování, tak u nás bude i možné investovat v podobných měnách, ale není to otázka nejbližší budoucnosti.

A v budoucnost kryptoměn jako takových věříte? Není třeba rizikem stále rychleji se měnící cena Bitcoinu?

Věřím primárně v to, že hotovost, tak, jak ji známe teď, v ne tak daleké budoucnosti ze světa zmizí úplně. Celá oblast FinTech, ve které se pohybujeme, má obrovskou budoucnost, ale co se týče kryptoměn obecně a Bitcoinu a jejich volatility, myslím, že je ještě příliš brzy na to soudit, kam budou směřovat, přesně proto jsme se zapojením do Fundliftu prozatím velmi opatrní.

Trochu do jiné oblasti – když se podíváme na to, kdo ve Fundliftu figuruje, tak dle obchodního rejstříku drží ve Fundliftu 10% podíl Rockaway. Hraje skupina spíše pasivní roli nebo má slovo i v dalším vývoji platformy?

Rockaway na začátku investovalo do technologického řešení Fundliftu a má dlouhodobě pasivnější roli, vedení Fundliftu je od jeho spuštění spíše v rukou Roklen. Spolupráci se ale samozřejmě nebráníme.

Ptám se i proto, že v Rockaway aktuálně působí Andrea Lauren, kterou jste vystřídal ve Fundliftu na pozici CEO. Proč ke výměně došlo?

Andrea přijala nabídku z Rockaway a jako Investment Partner pro oblast FinTech se, věřím, bude Fundliftu částečně věnovat i nadále. Bylo to její rozhodnutí, věřím, že po letech v investičním bankovnictví chtěla vyzkoušet jiný byznys.

“Dalším krokem bude například přeložení Fundliftu do angličtiny…”

Změnilo se něco pod vaším vedením?

Vize Fundliftu se tímto nijak nemění, chceme z něj vybudovat vedoucí platformu v CEE regionu. Jednak teď postupně implementujeme nové technické řešení Fundliftu jako takového, takže bude uživatelsky přívětivější, a jednak chceme navyšovat objemy emisí, protože nám krásně roste investorská základna. Dalším krokem bude například přeložení Fundliftu do angličtiny, abychom mohli cílit i na zahraniční klienty a trhy, a pravděpodobně i vytvoření sekundárního trhu, vše se ale musí potkat v čase.

Jinými slovy chcete s Fundliftem oslovovat i zahraniční projekty? Máte třeba specifikovaný region?

Dlouhodobě nechceme zůstat jen českou platformou, ale chceme z Fundliftu udělat mezinárodní projekt. Z regulatorních důvodů nemáme omezení, pokud by se jednalo o projekty a investory z EU, v zásadě ale myslím, že bude přirozenější cílit na okolní státy – Slovensko, Rakousko, Polsko, Maďarsko. Všechny trhy detailně projdeme a poté se rozhodneme, jak dál. Už teď nás některé zahraniční projekty oslovují a je limitací, že máme platformu jen v češtině.

Co se týče budoucnosti – existuje ve Fundliftu nějaká výzva či problém, se kterým aktuálně bojujete? Jak ho hodláte řešit?

Postupně se snažíme dostat do segmentu SME´s, které jsou zvyklé si do banky chodit půjčit často za 2-3 %. S takovou úrokovou sazbou by dluhopisy na Fundliftu pravděpodobně ale nikdo nekoupil. Je potřeba je přesvědčit o marketingovém efektu kampaní na Fundliftu, kterého jsou si všichni naši předchozí emitenti vědomi. Teď za sebou již máme několik velmi úspěšných kampaní, které projekty přesvědčily o tom, že se z investorů mohou stát zákazníci a někdo, jehož zájmem skutečně je danou společnost podpořit. Toto banky nabídnout nemohou a o to se můžeme opřít. Flexibilita bank vůči financování na Fundliftu je další věc, jejich povědomí o smyslu crowdfundingových kampaní prozatím není příliš velké, věříme ale, že se to bude postupně měnit.

Zvažujete za Fundlift, podobně jako například Zonky, investovat i vlastní peníze?

Prozatím jsme z podstaty věci platforma, která nabízí transparentní prostředí a jako instituce Fundlift do daných emisí neinvestuje. Někdo u nás často investuje, ale jako fyzická osoba – pokud by investoval Fundlift jako takový, museli bychom se vypořádat s tím, jaký signál by to trhu vysílalo a vypořádat se s potenciálním konfliktem zájmu a vysvětlovat, proč do některé kampaně investujeme a do jiné ne. Jedna z věcí, kterou bychom dlouhodobě chtěli zvažovat je menší fond, pomocí kterého bychom např. i na Fundliftu investovali, ale muselo by se pravděpodobně jednat o investiční vehikl mimo Fundlift jako takový.

Můžete alespoň naznačit na co se investoři  mohou těšit na Fundliftu v příštích týdnech a měsících?

Čerstvě jsme implementovali investorskou „peněženku“, investoři tedy přehledně vidí své portfolio a peněžní toky. V řádů několika málo týdnů se všichni můžeme těšit na novou homepage Fundliftu. Co se týče samotných projektů, tak v nejbližší době představíme kampaň společnosti Patron Bohemia, která bude poptávat financování na vývoj nového multifunkčního kočárku pro handicapované děti. Jde o stabilní firmu s dvacetiletou historií a exportem snad do všech kontinentů světa. Kromě toho nám již teď na Fundliftu běží kampaně projektů WAFE a Golf Geum. Další projekty na sebe nenechají dlouho čekat.

Díky za rozhovor Radku!

Díky Jirko!

Jakub Zíma z Yogoterie: Frozen yogurt má v ČR potenciál, naše tržby dosahují 30 milionů korun

$
0
0

Trend pochoutky zvané frozen yogurt si v Česku na oblibě získává sice postupně, i tak ale na základě této chutné a eventuálně zdravější náhražky zmrzliny vzniklo v Praze hned několik firem, které již nyní mají za sebou roky provozu. Jednou z nich je i Yogoterie, která má dvě pobočky v hlavním městě, první franšízu v Teplicích a navíc nově rozšiřuje provoz do oblasti bister. První z nich otevřeli na pražském Pankráci.

Se spoluzakladatelem firmy, Jakubem Zímou, jsme si povídali konkrétně o jeho firmě, i o tom, jak vypadá byznys v obchodních centrech a potravinovém odvětví obecně.

Tvůrci českého Boboboxu provozují DIY videoblog pro děti, který sleduje 860 tisíc lidí

Český startup Bobobox, který produkuje dětské výtvarné krabice s různými tvůrčími aktivitami, jsme vám již...

Jakube, jak vás vůbec napadlo vytvořit frozen yogurt?

Byla to vlastně velká shoda okolností a náhod. Po gymnáziu jsem šel studovat VŠE a právnickou fakultu v Praze a neměl plány podnikat. Protože jsem se ale od mala věnoval windsurfingu a hodně cestoval, rychle jsem pochopil, že to, co mě učila škola, nebude to, v čem bych chtěl pracovat. Poprvé jsem tak díky svému koníčku viděl frozen yogurt na Havajských ostrovech, kde jsme byli surfovat s tehdejší přítelkyní a současnou spolumajitelkou Yogoterie Martinou Krupauerovou. Když jsme se pak vrátili do ČR, běhalo mi hlavou, že bych to chtěl vyzkoušet – původní idea byl jeden obchůdek, případně to dál rozvíjet.

Věděl jsem ale, že abych to manažersky zvládl, budu potřebovat někoho, kdo má zkušenosti. Můj dlouholetý kamarád Přemek Hejda už v té době 7 let podnikal v gastronomii a vlastnil tři provozovny juice barů. Před čtyřmi roky na podzim jsme se tedy sešli a začali můj nápad promýšlet. Vytvořili jsme novou společnost a přes ní začali budovat brand Yogoterie. Protože nám partnerství vyhovovalo, po roce jsem vstoupil i do jeho firmy s juice bary a nyní ty byznysy rozvíjíme společně.

Všichni tři zakladatelé jste zároveň velcí sportovci. Berete to v podnikání jako výhodu?

Určitě. Člověk, který závodně sportuje má vůli překonávat překážky, má vytrvalost, trpělivost a vůbec drive, který umožní pokračovat. Pak je to i o vzájemné spolupráci mezi námi, díky tomu, že máme společné zájmy, tak si spolu já, Martina a Přemek dobře rozumíme, což nám usnadňuje každodenní práci.

A co z pohledu zdravé výživy? Podporujete jí jakožto sportovci vy sami?

Martina i Přemek zdravou stravu vždy vyhledávali, u mě je to otázka životního vývoje. Vždycky jsem určitě nebyl příkladným vyhledávačem zdravé stravy a jedl jsem co mi přišlo pod ruce. Čím jsem ale starší, tím víc poznávám, co moje tělo potřebuje a dávám si větší pozor na to co jím. Přirozeným vývojem podnikání v gastronomii se za poslední léta můj jídelníček dost změnil. Samozřejmě i koncept Yogoterie jsme tvořili jako zdravou alternativu k dezertům, protože něco podobného na českém trhu chybělo a když už to zde existovalo, tak v podobě, která se nám nelíbila. Proto jsme chtěli, aby náš frozen yogurt skutečně chutnal jako jogurt, jen mírně slazený a s nabídkou posypů, jako jsou čerstvé ovoce, oříšky a kvalitní čokoláda, což k zdravému životnímu stylu patří.

„Yogoterii chceme franšízově rozvíjet“

Jaký je tedy rozdíl oproti běžné zmrzlině?

Je to určitě ve složení. Obě dvě potraviny se sice připravují ve stejných strojích, ale frozen jogurt se skládá z jogurtu, mléka a jogurtové a mléčné sušiny. Sušina dává frozen yogurtu specifickou chuť a udržuje konzistenci jogurtu, aby ho byl schopný zmrzlinový stroj zpracovat. V případě ochucených jogurtů se pak do směsi ještě přidává ochucovací pasta.

Jiný je ale i způsob prodeje. Yogoterie je založená na samobslužném prodeji, kdy si zákazník tvoří porci sám, co se velikosti i složení týče. Tak si i určuje vlastní cenu, protože konečný produkt se prodává na váhu.

Jak probíhá doručování surovin, když vezmu v potaz, že máte tak specifický produkt?

Máme stálé dodavatele, jak na posypy, jogurtové a mléčné směsi, tak i na jogurt a mléko. Jsou to všechno dodavatelé, kteří jsou schopni zajistit dodávky po celé České republice, což nám vyhovuje, vzhledem k tomu, že chceme Yogoterie dál franšízově rozvíjet. Ovoce a některé posypy pak řešíme lokálními dodavateli.

Přestože ale už nějakou dobu fungujete, tak se v Česku stále nejedná o příliš rozvinutý koncept. Proč?

Je to určitě kulturou prodeje, v zahraničí, především v USA, je frozen yogurt běžným pojmem už několik desítek let. My jsme na trhu něco přes tři roky a jsme vlastně teprve na začátku. Když to vezmu analogicky s tím, jak tu Přemek před deseti lety rozjížděl byznys s čerstvými džusy, tak narážel na podobný problém. Lidé to také neznali a nechápali proč si kupovat vymačkané ovoce a platit za to šedesát, sedmdesát korun. Přitom dneska je to zcela běžný koncept a podobných provozoven s čerstvými džusy bude v ČR už hodně přes stovku.

Pak je samozřejmě také třeba tu kulturu frozen yogurtu v ČR podpořit marketingově. Je například jasné, že frozen yogurt se nikdy pořádně nerozvine v Itálii, kde jsou silně orientovaní na zmrzlinu, český trh, jak ho pozorujeme, je ale novým konceptům otevřen a zákazníci vnímají novinky pozitivně. Cítíme vzrůstající zájem každý rok a stejně tak vnímáme, že roste povědomí o produktu jako takovém.

A kdo je tedy v tuto chvíli váš typický zákazník? Jak daleko jsme od toho, aby frozen yogurt byl s počty zákazníků na úrovni juice barů?

Tam je to docela zajímavé. Původně jsme si mysleli, že budeme cílit hlavně na děti a rodiny s dětmi, ale zjišťujeme, že v lokalitě od lokality je ta klientela jiná a hodně široká. Zvlášť tady na Arkádách, kde pracují lidi s vyššími příjmy, je cílová skupina dost různorodá – od dětí, přes managery v oblecích až po důchodce, co jdou na nákup a cestou zpět se u nás staví. Většina zákazníků je mladší, nicméně bych řekl, že je cílová skupina širší než u juice baru.

Dá se na tak širokou skupinu tedy dělat nějaký marketing?

Marketing se snažíme cílit především na mladší skupiny, takže hlavně přes sociální sítě. Ale zúčastnili jsme se letos třeba i Utubernigu, festivalu zaměřeného na youtubery. Pořád jsme ale poměrně malá firma na to, abychom dělali nějakou velkou, celorepublikovou kampaň. Spíše se snažíme o lokální propagaci v rámci obchodních center.

„Youtube byla dříve levná forma marketingu, dnes už tolik není.“

S touto mladou generací je ostatně spojen i BubbleTea, jehož výrobci taktéž spolupracují s youtubery. Vyplácí se z vašeho pohledu taková spolupráce?

Konkrétně na příkladu Bubblelogy je vidět, že dobře vedená kampaň s youtubery se vyplatí. Bubblelogy známe, pozorujeme ten koncept a vidíme, že oni tento marketingový nástroj dokázali využít výborně. A asi na to chytli i tu nejvhodnější dobu – protože, jak to sleduji, tak myslím, že už je youtubering za svým vrcholem.. Hlavně to byla dříve velice levná forma marketingu a dnes už tak úplně není.

Stále je to ale účinný marketingový kanál, nicméně spolupráce s youtubery je specifická – není to jednání jako s obchodním partnerem, ale kolikrát mluvíte s dětmi, se kterými něco domluvíte a druhý den může být všechno jinak, oni na to zapomenou nebo udělají jinak, než byste si představovali. Musíme to tedy brát s nadhledem.

Pojďme k tématice samotných obchodních center. I vy zde máte své pobočky, probíhá tam velký boj o místa?

Je určitě hodně těžké se do obchodního centra dostat s novým konceptem. Nám hodně pomohlo, tak jsme již měli kontakty a reference díky fresh barům. Nicméně taky jsme první provozovnu na Floře neotevřeli na ideálním místě a když se nám pak naskytla lepší příležitost, tak jsme ji v rámci centra přesunuli.

Jak je to finančně s nájmy?

Co se týká Prahy, tak jsou samozřejmě větší než v kamenných prodejnách, je to srovnatelné třeba s nájmy v centru, konkrétní čísla ani na základě smluv, co máme, nemůžu říkat. Není ve výsledku problém najít místo v obchodním centru, ale je problém najít dobré místo v obchodním centru.

Z našeho pohledu se ale vyplatí si připlatit a mít zajímavější lokality. Zvlášť u produktů jako je frozen yogurt je to speciálně potřeba, protože se jedná o impulzivní nákup. Lidi nejdou do nákupního centra, aby si koupili frozen yogurt. V neatraktivní části centra si ale mohou dovolit být firmy typu H&M, protože lidé si za nimi dojdou.

Je to hlavní důvod proč jste tam šli? Umíš si představit Yogoterii i mimo obchodní centrum?

Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč jsme v obchodních centrech. Mimo to nám to usnadňuje i práci s dodavateli, kteří jsou zvyklí tam dovážet. Navíc, obchodní centra u produktů jako je frozen yogurt potlačují sezónnost. Drží se tak prodeje po celý rok, věřím že kdybychom byli někde v centru Prahy, tak bychom mohli mít přes léto větší tržby, ale přes zimu bychom naopak neprodali nic. Proto se i franšízově chceme rozšířit po dalších obchodních centrech.

Dokážeš tedy říct, která obchodní centra se v tomto ohledu vyplácí nejvíce?

Jak říkám, je to hodně individuální, ale v Praze jsou prémiová obchodní centra určitě Palladium, Arkády a Nový Smíchov. A letiště to je pak trh sám o sobě.

„Franšízy koncipujeme tak, abychom investici stlačili na minimum“

Přesto se prý daří dobře i vaší frančízové provozovně v Teplicích.

Franšízové provozovně v Teplicích se daří výborně, my jsme z toho úplně nadšení. Dlouhou dobu jsme hledali dobrou lokalitu a schopné partnery, aby byla první franšíza úspěšná. A s Teplicemi se to podařilo skvěle, většinou u nových provozoven počítáme s návratností tři roky, ale u té teplické to vypadá, že bude výrazně kratší.

Je to ale i proto, že franšízy koncipujeme tak, abychom investiční částku stlačili na minimum. V Praze tak máme Yogoterie postavené na třech zmrzlinových strojích, tedy šesti příchutích, v Teplicích je zmrzlinový stroj jeden a příchutě se zde častěji obměňují. Jeden zmrzlinový stroj stojí přibližně 400 tisíc, což je velká část investice. Ideálně by to pak mělo být tak, že sám franšízant má chuť v Yogoterii pracovat, což je právě případ Teplic. Pak ušetří na personálních nákladech, má tam úplně jiné nájmy než v Praze a tak je schopen dosahovat výsledků jako pražská prodejna.

Už jsi se zmiňoval o provozovně vaší Fresherie na Letišti Václava Havla. Jak je těžké se tam dostat a čím je tato provozovana specifická?

Na letišti byl Přemek už dříve, než jsem já do jeho společnosti vstoupil. Měl provozovnu na terminálu 1 a na podzim minulý rok jsme otevřeli jednotku i na terminálu 2. Máme je obě v neveřejných částech, tedy tam, kam přijde cestující až po odbavení. A už jen proto, že to tam provozuje státní podnik je to hodně specifické – na každé místo se dělá výběrové řízení. Provozně je to také náročnější, protože každý zaměstnanec musí projít bezpečnostním školením, musí mít svou ID kartu, se kterou se může na letišti pohybovat. Když tedy personálně někdo vypadne, není možné ho nahradit jednoduše ze dne na den.

Vyplácí se to přes tyhle problémy?

Počty cestujících na letišti každý rok rostou, takže to bereme hlavně jako velký příslib do budoucna. I momentálně jsme ale s provozovnami na letišti spokojeni a vůbec mít provozovny na letišti bereme i jako určitou prestiž.

Celkově jde tedy o poměrně velkou síť. Jak jste na tom obratově?

Obraty za jednotlivé provozovny neprozrazujeme, je to citlivý údaj i v rámci konkurenčního boje. Celkové roční tržby se pohybují řádově do 30 milionů korun. Pro nás je ale o dost důležitější než výše tržeb ekonomika a ziskovost jednotlivých provozoven. Nechceme za cenu budování velké sítě a obsazovaní lokalit v České republice otevírat jednotky, které se nejsou schopny uživit. Je jednoduché si zvýšit obrat tím, že otevřete jednotky v lokalitách, kde na sebe sotva vydělají. Sice tím rozšíříte síť, ale provozně, personálně i ekonomicky to firmu zatíží a to je směr, kterým jít určitě nechceme.

Z jakých zdrojů pocházely první finanční prostředky? Máte nějaké investory?

Částečně z našich zdrojů a částečně z úvěru, externí investory nemáme.

„V našem bistru pracují lidé, co jsou kolikrát lepší manažeři a kuchaři než my“

Co se týče konkurence – u vás je cena 44,90 Kč / 100g, například ve Frogurtu je to ale 39,90 Kč / 100g. Proč jste vy dražší? Jak vysoké jsou marže?

My jsme s cenou v průběhu tří let hýbali, měli jsme také 39,90 a loni na jaře jsme zdražili na tuto cenu, zkrátka proto, že si myslíme, že je to vzhledem ke kvalitě produktu adekvátní. Marže přitom záleží velice na tom, jak si člověk poskládá svůj kelímek. U samotného frozen jogurtu se potravinový náklad pohybuje kolem 20%, ale pak záleží na druhu a množství posypů. Když chceme třeba v zimě nabídnout čerstvé kvalitní ovoce, tak na tom už tolik nevyděláme. Právě čerstvé a kvalitní posypy mohou být i důvod proč jsme dražší než konkurence.

Před pár týdny jste také otevřeli svoje bistro blízko obchodního centra Arkády. V čem je jiné?

Ano, je to náš nejmladší a zároveň největší projekt na který jsme moc pyšní. Jedná se o provoz v budově City Green Court na Pankáci, hned naproti nově vznikající V Tower. Pojmenovali jsme ho Fresherie Bistro. V první řadě je to pro nás manažersky a provozně úplně jiný projekt než jsou naše ostatní provozovny. Doposud jsme byli zvyklí pracovat v celkem úzkém manažerském týmu – já a Přemek jsme aktivní manažeři a v nejužším manažerském týmu máme ještě provozního a personálního ředitele.

V širším manažerském týmu jsou pak vedoucí jednotlivých provozoven, kteří jsou ale původně brigádníci, co se na pozici vypracovali. Na provozovnách pak pracují brigádnici, často bez minulosti v gastronomii, které si sami zaučíme v našem školícím programu. Oproti tomu bistro už je profesionální gastronomický provoz, založený na profících ve svých oborech. My jsme tak smíření s tím, že pod námi pracují lidé, kteří jsou kolikrát lepší kuchaři či provozní manažeři než jsem já s Přemkem (smích).

Jak tedy vypadá nabídka v bistru?

Je to nový fresh koncept s vlastní pekárnou, který nabízí zákazníkům jídla výhradně z čerstvých surovin. Všechny pokrmy připravují kuchaři přímo v bistru. Koncept je založený hlavně na teplé kuchyni, ale máme i šírokou nabídku take away produktů. Ať už salátů, baget či sendvičů, vše připravováno z našeho domácího pečiva, které pečeme přímo v bistru. Inspirací pro naše pokrmy je středomořská kuchyně. Obědová denní nabídka, která se každý den mění, obsahuje vždy rybu a kvalitní maso, vyberou si ale i vegetariáni. Pečeme i několik druhů bezlepkového pečiva a také širokou škálu vlastních dezertů.

Proč by takové bistro mělo uspět? Nejsou tady podobné restaurace?

Určitě nechci říkat, že žádný podobný koncept na trhu neexistuje, ale myslím, že jsme odvedli opravdu dobrou práci. Poskládali jsme kvalitní tým lidí a to zákazníci hned při první návštěvě ucítí. K tomu máme velmi dobrou lokalitu, kterou jsme dlouho hledali. Tím, že tu máme Yogoterii tři roky, tak vidíme, že poptávka po jídle je v okolí veliká, od lidí, co mají vyšší příjmy a chtějí se rychle a kvalitně najíst. Právě těmto lidem chceme vyhovět. Přizpůsobili jsme tomu i provoz bistra.

Když k nám zákazník přijde na snídani nebo večeři, tak si objedná klasicky jako v restauraci a la carte z menu u stolu, zatímco v době oběda dostane jídlo hned po příchodu spolu s obědovou kartou, nic neplatí a posadí se kam chce. Obsluha mu poté nabídne pití nebo dezert, obslouží ho a objednávku mu nahraje na obědovou kartu. Zákazník pak platí při odchodu na hlavní kase. Jedná se o nejrychlejší možnost, jak obsloužit přes oběd zákazníka a zároveň mu zachovat částečný servis obsluhy u stolu. Lidé tak už v průměru po pěti minutách po příchodu do bistra jedí své jídlo, což věříme, že zákazníci z kanceláří během pracovního dne ocení.

Tohle zní, jako kdyby to bylo přímo závislé na makroekonomice Arkád a okolí, kde těch restaurací není dost. Co kdybyste se ale rozhodli tento koncept rozšířit jinám?

Je pravda, že lokalita je alfa omega každého projektu, ale jinak chceme stavět bistra hlavně na zdravé a chutné stravě. Koncept je určitě aplikovatelný i na jiné lokality, ale na rozdíl od Yogoterie jsme ho primárně nekoncipovali tak, abysme ho ve stejné podobě otevírali jinde, ale tak aby co nejvíce vyhovoval lokálním podmínkám. Samozřejmě nemůžu vyloučit, že jednou nebudeme i bistro rozvíjet síťově, ale momentálně to určitě není na pořadu dne. Naše bistro je založeno především na kvalitním personálu a takhle kvalitní tým jako se nám podařilo poskládat v bistru by nebylo tak jednoduché znovu napodobit.

Jakube, díky za rozhovor!

Také děkuji.


Nový CEO Cleevio, David Bezděka: Cleevio jsme v podstatě reinkarnovali, aktuálně děláme i pro startupy z Dubaje

$
0
0

Jedním z tradičních zástupců české technologické scény je pražské vývojářské studio Cleevio. To má za více než 10 let své existence na svědomí desítky zakázkových a několik vlastních projektů, z nichž ze 3 z nich, konkrétně herní platformy GAMEE, finanční aplikaci Spendee a chystrého zařízení do domácnosti Angee, se nedávno staly zcela samostatnými entitami.

Cleevio tak bez jeho tří nejvýraznějších startupů čeká zcela nová etapa. O tom, co má studio v plánu, na čem aktuálně pracuje i co ho trápí, jsme si povídali s Davidem Bezděkou, novým CEO Cleevia.

Pojďme to vykopnout trochu z obecnějšího hlediska – čím je Cleevio odlišné od jiných vývojářských studií?

V Cleeviu se snažíme dělat věci jinak než jiné zakázkové agentury. Chceme, aby pro nás zákazník byl partnerem a umíme oproti konkurenci nejvíce pomoct s tvorbou samotného produktu. Typicky agentury chtějí zadávací dokumentaci a jak to klient chce, tak to agentura přesně udělá. To my nechceme, víme díky desetiletým zkušenostem i startupům, co jsme sami budovali, že je to neefektivní. Produkty ještě před vývojem testujeme na uživatelích, upravujeme a ladíme koncept na základě jejich feedbacku a samozřejmě nezapomínáme ani na business hledisko – aplikace musí generovat hodnotu pro klienta. Mimo klasické mobilní aplikace samozřejmě sledujeme trendy a začali jsme se víc zaměřovat na HTML5 games a chatboty.

Český herní startup GAMEE představil druhou hru ve spolupráci s youtuberem Jiřím Králem

České herní studio GAMEE na své stejnojmenné platformě, která eviduje 8 milionů měsíčních aktivních...

Proč tedy došlo po téměř deseti letech na změnu ve vedení Cleevia?

Původní zakladatelé Lukáš Stibor, Miroslav Chmelka a Jan Částek se rozhodli naplno dělat na našich původních startupech. Společně s Boženkou Řežábovou GAMEE, Spendee s Davidem Nevečeřalem a Angee s Tomášem Turkem. Pro ně už asi nebylo v Cleeviu nic nového, co by tam mohli přinášet. Chtějí využít zkušeností, které nasbírali za léta strávená pomáháním startupům a ostatním klientům a zhodnotit je ve vlastních projektech.

Co tedy ty, jakožto nový CEO přinášíš do Cleevia nového?

Snažím se nějakým způsobem přinášet nový přístup. Jsem tu zhruba od doby, kdy se začalo dělat Spendee, což jsou tři, čtyři roky zpátky, a tehdy jsme se celkově přestávali soustředit na zakázkový vývoj. Nyní se tyto zakázkové věci snažíme optimalizovat, děláme například frameworky, které se pak mohou znovu používat, zlepšili jsme testování, zavedli CI. I tým jsme představili trochu jinak – nejsme už jen developeři, ale máme více produkťáků a celkově se tým hodně zaměřuje na produkt. A jak už jsem říkal, HTML5 games, chatboti, focus na nové technologie – to je celkově můj přínos.

To jsme ostatně také psali na CzechCrunchi. V roce 2015 jste říkali, že se chystáte “utlumit práci pro klienty a soustředit se na vlastní projekty”. To už tedy dnes neplatí?

Ne, neplatí. Jedna z variant totiž tehdy byla, že se Cleevio jako takové rozpustí a lidé z něj půjdou dělat do GAMEE, Spendee či Angee. Pak jsme si ale řekli, že by bylo škoda zahodit roky práce, celou tu značku, a know how. Takže jsme v podstatě Cleevio reinkarnovali.

„Když Coca-Cola měla akci, tak se udělala eventová aplikace, která za tři měsíce umřela.“

Ty jsi tedy v Cleeviu nějaké tři roky. Myslíš že vůbec dokážeš podchytit to, co se tu tvořilo deset let?

Myslím že ano, protože poslední rok a půl jsem se na pozici CEO připravoval. Cleevio jsem dostal na starost neoficiálně s tím, že Lukáš a ostatní kluci mě mentorovali, předávali mi zkušenosti a kontakty. Nicméně ten trh se za deset let výrazně změnil, takže to nevidím jako nevýhodu. Tehdy Cleevio dělalo weby, aplikace se dělaly přes agentury, u nichž ani Cleevio nesmělo být zmíněné. Dělaly s také hodně eventové aplikace – když Coca Cola měla akci, udělal se appka, která za tři měsíce umřela. Dnes už se ale soustředíme na dlouhodobou spolupráci, startupy a něco, co dává smysl. To i proto, abych mohl potencionálním klientům ukázat, co za sebou máme. Kdybych šel za novým klientem Cleevia před pěti lety, můžu mu říkat že jsme dělali aplikaci pro Coca-Colu, ale nic mu neukážu, protože ta na AppStoru už dávno není.

Tím, co máte za sebou máš na mysli Angee, GAMEE, Spendee? Chcete z nich tedy Cleevio dát těžit reference, i když už jde o samostatné firmy?

Přes ně spíše ukazujeme klientům, že jestliže mají zajímavý nápad, tak díky našim zkušenostem s budováním startupů víme, jak produkt nastavit a rozjet tak, aby byli za tři roky tam, kde jsou dnes třeba tyto tři startupy. Je to součást našeho know-how, výhoda proti běžným zakázkovým agenturám.

Nevidíš jako mínus to, že žádný z původních zakladatelů Cleevia už zde nepůsobí?

Oni pořád působí jako poradci, i to tak na webu máme napsané. Provozní věci s nimi tedy neřešíme, pokud nejde o něco extra vážného, ale strategické věci stále diskutujeme spolu.

Popiš mi, jak vlastně tahle spolupráce, to vaše soužití tady v jedné vile, konkretně vypadá?

Tak párty třeba pořádáme společně (smích). Ale když třeba řešíme něco hardwarového, tak jdeme do Angee, protože víme, že tam jsou super hardwaráři. Když potřebujeme gaming, který teď chce hodně firem, tak jdeme do GAMEE, zeptáme se jich. Když GAMEE osloví nějaká společnost ohledně brand hry, tak Cleevio ji dokáže celou připravit.

Kolik lidí vlastně zůstalo z původního Cleevia, potom, co jsi se ujal vedení?

Hodně málo, nicméně ten odliv byl postupný a v podstatě jsme průběžně pozice nahrazovali tak, aby noví lidé mohli načerpat zkušenosti od těch přecházejících.

Jinými slovy vize je si vzít brand a vybudovat z toho úplně něco nového…

Já bych neřekl úplně něco nového, spíše chceme navazovat na to, že Cleevio vždycky dělalo pěkné a hlavně funkční produkty. A bude je dělat i nadále, s tím, že se nyní ještě více soustředíme právě na produkt a zkvalitnění zakázkového vývoje 

„Děláme pro slovenský startup, který by mohl způsobit revoluci v platbách“

Jak úzce vlastně spolupracujete s těmi, pro které děláte aplikace?

Velmi úzce. Chceme spolupracovat právě s takovými lidmi, jako jsou klienti z těchto start-upů. Ti ukončili veškeré svoje ostatní aktivity a my s nimi denně voláme, minimálně jednou týdně se potkáváme a ve své podstatě prožíváme celé budování  startupu. Jako kdybychom byli v jejich týmu. Rozhodně to nebereme tak, že tady máš fakturu, zaplať a dál nás nezajímáš.

A na jakých projektech děláte v Cleeviu teď?

Aktuálně toho děláme víc, například aplikaci pro slovenský startup, který by mohl způsobit revoluci v platbách. Tento klient si nás vybral právě proto, že jsme v minulosti dělali Spendee. Není to ale jen aby bylo možné platit jinou formou, chceme vytvořit i určitou user experience. Víc bohužel nemohu říct.

Co jsou ty další věci, na kterých pracujete?

Pro jeden dubajský startup děláme profesní aplikaci na shánění práce, která je založena na bázi videí. Tam si můžeš nahrát svůj videoprofil, když hledáš práci, nebo když jsi HR manažer nahraješ videodotazník, a kandidáti ti pošlou odpověď.

Pak je tu ještě jeden dubajský startup se kterým spolupracujeme. Vytváříme aplikaci na rozpoznávání oblečení. Například, když se mi bude líbit co nosíš, tak si to vyfotím a algoritmus zjistí odkud to dané oblečení je a pošle mi eshopy, kde bych ho mohl koupit.

Pro české a slovenské klienty jsme nedávno vydali novou aplikaci Můj McDonald’s, kde na backendu analyzujeme uživatelské chování a snažíme se doporučovat zákazníkům McDonaldu to, co jim bude pravděpodobně nejvíc chutnat. A pro společnost Lagardere nyní pracujeme na aplikaci YouRadio News- což je smart news a podcast player.

Jaký smysl pro vás vlastně mělo otevřít kanceláře v Brně? Šlo například o lidské zdroje?

Opravdu veliký z mnoha důvodů. Když se na to koukám zpětně, bylo to určitě dobré rozhodnutí. Začali jsme je řešit někdy v lednu, pak trvalo asi tři měsíce než nám je postavily a než to bylo hotové, už jsme je měly plné. Brno má VUT a Masarykovu univerzitu, dvě super technické školy, které pojmou velké množství lidí. A ti když vystudují, tak chtějí být v kontaktu s dalšími vývojáři a proto jdou k nám do kanceláře, i když třeba by mohli pro nás dělat z domova.

Čili se držíš toho, že fyzický kontakt je při vaší práci potřeba a vidíš v tom přidanou hodnotu…

Typicky třeba nový produkt se prostě přes Slack nedá vymyslet. To bychom se upsali, Takže máme pravidlo, že jakmile se řeší větší věci, tak se jde do zasedačky, kde si sedneme, kreslíme na tabuli a tvoříme.

„Letos by měl náš obrat činit 20 milionů korun.“

Jaký největší problém aktuálně v Cleeviu řešíte?

Protože hodně dbáme na kvalitu (děláme hodně user testingů, ladíme UX a UI), tak máme občas problém klienta přesvědčit, aby aplikaci věnoval více času na vyladění, než ji vypustíme do storů. Další problém, který teď řeší všichni, je nedostatek seniorních vývojářů. Hodně do týmu investujeme a daří se nám seniory vychovat u nás.

Když jsme u těch investic a peněz, jak si na tom momentálně stojí Cleevio finančně?

Obrat, ten se dá snadno dohledat, minulý rok to bylo něco okolo deseti milionů korun, letos by měl činit dvacet milionů. Stále tedy rosteme, druhá věc je pak ziskovost, která se snížila i díky velkým investicím co jsme dali právě do týmu a kanceláří.

Noví lidé, to je ostatně problém, co v dnešní době řeší téměř každá technologická firma. Jak je do firmy lákáte vy?

Myslím, že náme super HR. Naše personalistka s vývojáři buduje dlouhodobé vztahy a baví ji sledovat, jak se ti kluci mají, co dělají – ať už se jedná o ty, které oslovujeme, nebo ty, kteří už u nás dělají. Jinak firmy dnes lákají na příjemné pracovní prostředí, mladý kolektiv, zajímavé projekty, jídlo na pracovišti… tak to mají všichni.

Davide díky za rozhovor!

Také děkuju.

Frank Salzgeber z Evropské kosmické agentury ESA: Chceme, aby v Evropě vznikaly projekty jako SpaceX

$
0
0

Evropská kosmická agentura (ESA) je po americké NASA jedním z nejvýznamnějších hráčů na světovém kosmickém trhu, nicméně její aktivity se razantně liší jak od amerického giganta, tak od projektů typu SpaceX či Blue Origin. Dalo by se říci, že minimálně z mediálního pohledu není ve světovém měřítku tolik vidět, přestože se jedná o spolupráci rovnou 22 evropských států včetně Česka.

O projektech, na kterých ESA aktuálně pracuje i na jakých principech spolupracuje s privátní sférou, jsme se bavili s jedním z jejích čelních představitelů, Frankem Salzgeberem, který v rámci organizace vede Technology Transfer Programme Office. V Praze se zastavil mimo jiné i kvůli své přednášce na Startup World Cup & Summit.

Elon Musk ukázal první podobu tunelu pod Los Angeles, který buduje jeho nová firma

O relativně nové společnosti Elona Muska, The Boring Company, jsme toho napsali v průběhu několika měsíců hodně....

Pozn. red.: rozhovor probíhal v angličtině a byl volně přeložen. Význam sdělení nebyl porušen.

Franku, povězte ze začátku, v čem spočívá práce ve vaší Technology Transfer Programme Office?

Technology Transfer Programme Office je dost dlouhé jméno pro to, co to vlastně znamená. Vždycky jsem tak lidem říkal, že jsem ředitel recyklační kanceláře. Rozdíl je ale v tom, že my nerecyklujeme plast či sklo, ale recyklujeme inovaci. Naše činnosti souvisí s tím, že vesmírné lodě či satelity prostě musí fungovat 10 let a musí doletět miliony kilometrů daleko. Naši inženýři tak umí velmi dobře dělat věci skutečnými, neúspěch není možnost.

Dobrá, můžete zmínit nějaké vaše konkrétní projekty?

Děláme tři různé věci. Zaprvé se staráme o patenty, která ESA vlastní. Těch je ale jen pár, protože 90 % našeho rozpočtu jde do soukromé sféry, kterou podporujeme a patenty necháváme jí. Samozřejmě máme také vlastní inženýry a máme tudíž i vlastní patenty. Za druhé máme skupinu lidí, která se dívá na to, co jsme vyvinuli a jak může daná věc pomoci někomu jinému na širším trhu.

Pak je tu odvětví, kde pomáháme startupům aplikovat vesmírné technologie či data. Předtím, než jsem přišel do ESA jsem pracoval v Applu, měl jsem i vlastní startup, takže jsem z podnikání dost pochytil. Začali jsme před několika lety s jedním inkubačním centrem v Nizozemsku, kde jsme podporovali 8 firem a příští rok už budeme mít 20 center a věřím v podporu až 150 firem ročně. To je na Evropu hodně.

Je vůbec na takové množství dostatek vesmírných startupů?

No, jak se to vezme. Neexistuje totiž něco jako čistě vesmírná technologie. Například lehké materiály? V těch jsme hodně dobří. S jedním ubraným kilogramem na raketě ušetříte 100 tisíc euro, na autech pak se stejnou technologií 1000 euro. Jsou to tedy samotné technologie, ale je to také infrastruktura. Spousta věcí co denně používáme, je produktem vesmírného průmyslu, ale už to dávno nejsou technologe používané jen ve vesmíru – lidi si to akorát nespojí.

„Pracujeme i s katolickým kostelem, který používá náš formát pro hvězdné mapy.“

Existují tedy v tuto chvíli nějaké produkty používané ve vesmíru, které bychom v blízké budoucnosti mohli vidět v našem denním životě?

Je mi jasné, že chcete slyšet nějaký produkt, co v blízké budoucnosti změní svět, nicméně pěkný byl třeba projekt zchlazené plasmy na ISS. Profesor, co na tom pracoval, už nemohl z důvodu věku na této věci dělat dále a tak založil startup, kde zchlazenou plasmu použil na zařízení pro hojení ran. Bylo tedy třeba jít daleko za původní, experimentální účely zchlazené plasmy.

Když se ale na to podívám celkově – pracujeme i s katolickým kostelem, který používá náš formát pro hvězdné mapy pro svá zcela odlišná data. Ptal jsem se jich proč prostě nepoužijí PDF od Adobe a oni mi odpověděli: “Pane Salzgebere, kdo může garantovat že Adobe za 50 let bude existovat?”. Startupy ale na ESA nečekají – už dávno jsou to firmy, co dělají karbonová vlákna nebo české Big Terra, co se zabývá chytrým farmařením pro rozvojové země.

Když tedy startupy na ESA nečekají, co jim můžete nabídnout, třeba v rámci programu ESA BIC?

Projekty, se kterými ESA spolupracuje, často hledají způsoby, jak zaplatit nové technologie, avšak my víme, že technologie vždycky nejsou ten problém – je to byznys model a máme také již několik startupů, které změnily byznys model v existujícím odvětví. Pokud byste tedy byl zakladatel nějakého startupu, ESA bude hrát roli vašeho strýčka. Dá vám nějaké peníze, kancelář, brand, technickou podporu a bohatou síť kontaktů. A co je nejpodstatnější – nebere si podíl.

S takovými výhodami asi máte velký přetlak. Kolik procent přihlášek odmítnete?

Jen po pre-screeningu zůstane něco mezi 50 až 70 procenty. Nicméně procento firem, které po naší inkubaci přežívá, je 98 %. A upřímně, myslím, že je to moc, je tedy co zlepšovat hlavně co se inovací týče. Státy a velké organizace by měly v tomto směru část rizika vzít také na sebe a pomoci podnikatelům, co riskují rodinu, přátele, peníze. Proč bych jim tedy já, za téhle situace, nepomohl 50 tisíci eur, kanceláří a mentoringem?

Chcete tedy naopak brát pod svá křídla více startupů?

Ano, myslím, že bychom je měli odmítat méně. Samozřejmě, nebudeme brát špatné projekty, ale chceme podnikatele nechat obhájit si svůj projekt, překvapit nás.

Nicméně víme, že na světě existují inkubátory, které berou i špatné startupy, jenž by jinde odmítli. Jak tomuhle chcete zabránit?

Dobře, ale co je to špatný startup? 50 % veškerých startupů musí tak či onak změnit svůj business model. Nemyslím si tedy, že něco jako od základu špatný startup existuje, existují pouze lidé, co ignorují byznys plán, financování či jiný aspekt podnikání. Musí se to podnikání ale naučit.

Takže vy jste v ESA BIC ochotni učit takové věci?

To ne, ale musíte jim dát šanci. A musíme jim dát také šanci selhat. Máme díky tomu lidi, které se k nám vracejí po exitu a začínají jiný projekt, reinvestují – jsou z toho tedy noví, několikanásobní podnikatelé. Jsou tu jistá kritéria, kterými se na naše startupy díváme. Ale je to vždy tým, tým a zase tým, pak byznys model a až pak technologie.

„Inovace není jednosměrka.“

Jsou startupy v rámci ESA BIC nějak prospěšné pro ESA jako celek?

Mohou být, ale není to nutné. Inovace není jednosměrka. Dám příklad firmy – jeden chlapík, nemohu si bohužel vybavit jméno, vyráběl solární trackery – tedy zařízení, které se stará o to, aby solární panely na družicích byly vždy v perfektní pozici vůči Slunci. Jeden za 60 tisíc euro. Pak se ale zaměřil na solární farmy v Africe, udělal sériovou výrobu těchto trackerů, vylepšoval je a prodával je za 4000 euro. Nakonec si řekl, proč tu inovaci nepřinést zpět do Vesmíru? Nyní je koupíte za 3500 euro.

A přesně proto se snažíme s novými projekty spolupracovat. Satelitů se totiž vypouští stále více, na jednom by tato cena neudělala takový rozdíl, ale jestliže se chystají celé série stovek satelitů, tak už jsou to velké úspory.

Jak si vedou české startupy v ESA BIC Prague? Jsou nějakým způsobem význačné?

Stejný je focus na globální trh, zaměření na software, hardware, GPS… může to být mnoho věcí. Jeden z mých oblíbených startupů v ESA BIC Prague je Insight Art, právě proto, že je tak odlišný. Dělají spektrální rentgen, který aktuálně slouží k ověřování stáří a pravosti umění.

Proč je taková technologie pro ESA zajímavá?

Je třeba pochopit, že ESA je pouze vede. My si sice můžeme říct “Wow, tohle je cool”, ale je pak na daném podnikateli, na jaké trhy bude svůj produkt rozvíjet. Některé z inkubovaných technologií se k nám nikdy nevrátí, podnikatelé musí fungovat sami. Nejsme jejich rodiče, ale jejich strýček.

Jaký je vůbec vztah ESA k NASA?

Ze všeho nejdřív je potřeba říct, že NASA a ESA jsou dvě úplně jiné organizace. NASA je objektivně mnohem větší, je vojenská, její velká část tvoří vzdušné síly armády a dělají in-house výzkum. Což my neděláme a dáváme tuto možnost trhu. Dále samozřejmě mají jednu vládu a my máme 22 různých vlád. NASA také nedělá komerční věci.

Je to jejich věc, my s nimi spolupracujeme ve vědě, technologii, dokonce i v transferu technologií (= technology transfer, pozn.red.), ale našli jsme v Evropě svou cestu jak to dělat. A NASA tyto věci chce dělat s námi, protože na rozdíl od nich nejsme postaveni na ochraně, ale na sdílení a společné kooperaci, jako celá Evropská unie.

„NASA dala SpaceX dvě miliardy dolarů v kontraktech“

Můžete tedy v NASA pomoct s něčím, co oni nezvládnou?

Je to spíše o té kooperaci. Podívejte se na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). To jedna země zkrátka nemůže řídit a stavět, na to je to moc drahé. Rusko, USA, všichni tam spolupracují a ostatně tohle byl jeden z důvodů proč jsem přišel do ESA. Vyrůstal jsem za Studené války, tudíž si téhle spolupráce dost vážím. Myslím, že moje děti nikdy nebudou chápat, proč jsme kdy měli v rámci Evropy hranice, doufejme, že se to také nevrátí.

Takže NASA pro ESA není konkurence.

Ne, není. Oni mají svoji agenturu, my naši. Naše a americké trhy jsou konkurence, to ano – NASA například dala soukromému SpaceX 2 miliardy dolarů v kontraktech. A přístup se mění – nekupují se rakety, ale kupuje se doprava nákladu. Když chcete poslat balíček, taky si nekoupíte poštovní vůz, ale koupíte si službu, co ten balíček dodá. Američané v tomhle vidí dopředu, vidí krizi svého oboru a konají.

Vidí i ESA nějakou krizi?

Tohle je můj osobní názor, ale v Evropě máme tendence moc neriskovat. Krize tu svým způsobem je – podívejte se na německý automobilový průmysl, německou těžbu uhlí…

Chce tedy ESA nějakým způsobem spolupracovat s firmami jako je SpaceX?

No, v první řadě by asi Evropan nebyl rád, kdybychom v ESA odváděli peníze z jeho daní americké firmě jako je SpaceX. Chceme tedy, aby evropský trh dělal věci jako SpaceX. To je ostatně ta myšlenka, NASA taky pomáhá americkému trhu.

A jak moc pozadu v tomto ohledu jsme?

Záleží v čem. Nemáme v Evropě firmy, co by dělaly pouze vesmírné technologie, máme ale za to hodně firem, které dělají mimo jiné vesmírné technologie. Můj oblíbený startup je PLD Space. Dělají ve Španělsku nosiče raket. Není to SpaceX, bylo by ale dobré, kdyby více miliardářů v Evropě investovalo do vesmíru.

Teď k jinému tématu – vidíte budoucnost prozkoumávání vesmíru v rukou lidí jako je Elon Musk, nebo velkých agentur jako je ESA či NASA?

Myslím, že potřebujete oboje, příkladem je letecká doprava. Kdybyste nechal letecké koridory pro každou soukromou leteckou společnost, moje dnešní letadlo by bylo ještě více zpožděné, než bylo. Takže nějaká vládní regulace je potřeba. Stejně je to mezi automobily – nejdříve někdo udělal auto, pak přišel někdo jiný a řekl, že se musí postavit silnice, udělat pravidla. Já opravdu silně věřím v sílu trhu, ale i tak potřebuje trochu popostrčit vládou.

A budou vůbec menší startupy potřebovat pomoc velkých agentur?

Pokud na to bude správné prostředí, tak ne, ale myslím, že na standardizaci a regulaci jsme dobří. Taková standardizace navíc dovolí, aby se na trh dostali další hráči, což rakety udělá levnější. Znovu, automobilový průmysl je v tomto dobrý příklad. Když se narodily naše babičky, auto bylo pouze pro ty nejbohatší.

Co můžeme od ESA očekávat v blízké budoucnosti? Nějaké konkrétní projekty, které můžete odhalit?

Moje oblíbená část z projektů ESA jsou ty, které prozkoumávají Zemi, data která získáváme z naší domovské planety. Víte, to co máte na Google Maps, je sice pěkné, ale to nejsou skutečná data. S dnešními satelitními technologiemi vám můžu říci jakou má voda na zemi teplotu, kvalitu, jaká je v ní viditelnost, jakou měl, má a bude mít vítr rychlost, mohu vám i říct jaký opalovací krém si máte vzít.

Mohu vám dokonce říct, jestli potřebujete hnojivo na svůj trávník, protože není dost zelený. A tyhle technologie, ve kterých se naštěstí angažuje velké množství mladých talentů, se poté dostávají do autonomního řízení, chytrého farmaření, či činnosti úřadů.

Franku, díky za rozhovor!

Není zač, také děkuji.

Foto: ESA press kit, Startup World Cup & Summit

Zakladatel startupu ShipMonk, Jan Bednář: zařazení do žebříčku Forbes 30 pod 30 vděčím svému týmu

$
0
0

O českém startupu ShipMonk, který převážně americkým klientům poskytuje služby fulfillmentu, tedy stará se o skladování zboží, balení či odesílání objednávek zákazníkům, se začalo v posledních týdnech opět mluvit. Jeho zakladatel Jan Bednář, kterému je teprve 26 let se totiž dostal do žebříku 30 pod 30 amerického časopisu Forbes.

Je tak po Janu Řežábovi ze Socialbakers teprve druhým Čechem, kterému se to podařilo. My jsme proto společně s Bednářem připravili kratší rozhovor, který popisuje to, jak se v 16 letech dostal do USA, od studia až k firmě se 70 zaměstnanci a milionovými obraty, ale třeba i jak se ShipMonk aktuálně daří, jaké problémy během dvouletého fungování řešil a jaké jsou plány do budoucna.

Ahoj Honzo, čemu vděčíš za zařazení do amerického Forbes 30 pod 30?

Tak především svému týmu v ShipMonk a nastavení všeho tak, že jsme dokázali růst velmi rychle s unikátním produktem / servisem v oboru, který není běžně tak úplně zaměřený na tech. Logistika je obor ve kterém podnikají především „old school firmy“, pro které technologie nejsou na prvním místě. A my se na to koukáme přesně naopak.

I díky tomu jsme pro spoustu zákazníků mnohem atraktivnější varianta oproti klasickým firmám, které to samé dělají posledních 30 let především proto, že v e-commerce vzniká spoustu startupů, které jsou řízeny millenials a oni se inovací tak trochu bojí, věří ve zlatou střední cestu.

Pete Cashmore prodává svůj tech web Mashable za 50 milionů dolarů vydavatelství Ziff Davis

V roce 2005 se tedy ještě 19letý Pete Cashmore rozhodl, že založí vlastní blog. Blog, ze kterého postupem času...

Tyto klasické firmy se ovšem derou dopředu především za maximálním ziskem. Jste vy se svým přístupem ziskoví?

Ano, ShipMonk je ziskový vlastně úplně od svého počátku. Nejsem moc velký fanda typických „Silicon Valley“ startupů, které vyberou obrovské peníze a budují hodnotu jenom na růstu. Myslím si, že je to proti všem ekonomickým pravidlům a hodně z těchto firem to nakonec neudrží. Takže od začátku buduji firmu tak, aby zisková byla. Zatím veškerý zisk investujeme zpátky do růstu firmy, vývoje webové aplikace a systému, automatizace a do náboru nových lidí.

V jakém řádu se tedy loni pohyboval obrat ShipMonk a jak na tom skončí letos?

Loňský rok jsme ukončili s obratem 3,9 milionů dolarů (84,6 milionů korun) a letos dosáhneme na 10 milionů dolarů (217,17 milionů korun). Náš cíl pro příští rok je dostat se na hranici 20 milionů dolarů.

Využili jste v minulosti externího financování?

Prozatím jsme kompletně self-funded.

Hledáte případně investory pro rychlejší expanzi?

Pohráváme si nějakou dobu s myšlenkou, že začneme s nějakým investorem pracovat, máme totiž v poslední době celkem dost nabídek. Problém je ten, že nám jde především o to, abychom pracovali s někým, kdo nám přinese větší hodnotu, než jen tu finanční.

Přišla do ShipMonk během doby fungování i nějaká nabídka k prodeji?

Na prodej vyloženě zatím ne, na to je ještě brzo. Můj osobní cíl je firmu prodat do 4 let, takže do té doby je potřeba vybudovat co nejvyšší hodnotu pro nového kupce. Od investorů už nějaké nabídky máme a jednáme s dalšími. Problém je, že každých 6 měsíců co odmítneme investici rapidně roste hodnota firmy, takže je otázka, jestli je to pro nás ta nejlepší cesta.

Každopádně v příštím roce chceme spustit novou divizi firmy, která bude prodávat software, na kterém poslední dva roky pracujeme, což je pro investory mnohem atraktivnější, než tzv. „asset heavy“ logistická firma.

Jaké další plány máte na příští rok?

Plánujeme naplno rozjet náš sklad na západním pobřeží, spustit SaaS produkt (Bamboo), což je kompletní software logistické řešení pro firmy, které si řeší logistiku samy ve vlastním skladu (pro malé a střední firmy). Bude to fungovat jako „Zenefits pro logistiku“ (Zenefits je jedna z nejoblíbenějších HR platforem na americkém trhu, pozn. red.) a také plánujeme dále růst, nabírat lidi, případně ke konci roku otevřít i náš třetí sklad.

Už jsi to v krátkosti zmiňoval na začátku rozhovoru, nicméně, v čem je tedy ShipMonk tak diametrálně odlišný od konkurence?

V jednoduchosti tři základní věci. Technologie, tedy náš software, který kompetně automatizuje celý zásobovací řetězec. Automatizace, kdy se snažíme náš sklad maximálně automatizovat, což nám umožňuje zvyšovat marži a v případě, kdy je to potřeba tak bojovat agresivnější cenou. A v neposlední řadě osobní přístup, kdy má každý náš zákazník dedikovaného „Happiness Engineera“, který se kompletně stará o jejich účet.

Je to expert na logistiku, který je provádí od nastavení účtu až po výběr nejlepšího způsobu dopravy, řešení problémů apod. Logistika je jeden z nejdůležitějších pilířů každého e-commerce byznysu a pokud to dáte celé několik na starosti (někomu, kdo se v tom opravdu vyzná), je důležité, aby zákazníci cítili, že nám mohou věřit, kdykoliv zavolat, kdykoliv dostanou hned odpověď a že se o ně skvěle postaráme.

Čemu ses věnoval ještě před ShipMonk? Jak ses dostal k myšlence na takový projekt?

Byla to celé trochu shoda náhod. Byznys jsem začal na škole, když jsme s kamarádem začal posílat různé zboží z USA, asi jako skoro každý, kdo v USA žije (smích). Později jsem založil firmu Poslimito.cz, kterou jsme později přejmenovali na BedaBox. V té době jsem vyhrál tři byznys plán soutěže a dostal se do akcelerátoru na Floridě, kde jsem poznal spoustu startupů, které po nás chtěli abychom jim řešili celou logistiku (order fulfillment).

Poté co jsem si udělal průzkum trhu a zjistil, že je na něm jen pár hráčů, kteří to umí dělat dobře a že segment rapidně roste, rozhodli jsme se udělat radikální rozhodnutí a začali jsme nabízet zmíněný order fulfillment. To bylo zároveň asi nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělal, protože se k nám zákazníci začali doslova „sypat“ a růst byl pohádkový.

V lednu 2016 jsme změnili jméno z BedaBox Fulfillment na ShipMonk a od té doby podnikáme pod tímto jménem. Původní BedaBox, tedy přeposílání balíků z USA do ČR, se nám podařilo úspěšně letos v září prodat naší konkurenci Stackry.

Díky za čas na rozhovor, Honzo!

Taky děkuji.

Josef Průša z Prusa Research: Máme nejlepší 3D tiskárny na světě, efektivita je pro nás více než design

$
0
0

Josef Průša je v českém podnikatelském prostředí v poslední době stále zvučnější jméno. Jeho firma Prusa Research vyrábí 3D tiskárny, které jsou považovány za jedny z nejlepších výrobků svého druhu na světě a na kterých v nenápadné šestipatrové budově v pražských Holešovicích pracuje 170 lidí. Sám zakladatel nám proto v rozhovoru o svém rychle rostoucím byznysu pověděl, jak Prusa Research vznikalo, jak se mu aktuálně daří a především co chystá do budoucna.

Josefe, jak tě vůbec napadlo 3D tiskárny začít dělat? Přeci jen to není úplně typický byznys…

Úplně v prvopočátku mě bavila muzika. Začal jsem si vytvářet vlastní controllery a tak jsem objevil 3D tisk. Připojil jsem se do projektu RapRap. Jednou jsem začal stavět, přišlo mi to hrozně složité, tak jsem zjednodušoval a zjednodušoval a najednou místo originálního produktu lidé začali používat moji jednodušší variantu. Měl jsem to tehdy jako koníček, jezdil jsem po světě a lidé mi stále říkali, ať jim tu 3D tiskárnu taky vyrobím.Tak jsem založil firmu, což už je nějakých pět let.

Elektrický kamion Tesla Semi startuje na 150 000 dolarech. Model s dojezdem 800 km na 180 tisících

Automobilová a energetická společnost Elona Muska Tesla zveřejnila prodejní ceny za své nedávno představené...

Máš nějakou podnikatelskou minulost? Co jsi dělal předtím?

Žádnou podnikatelskou minulost nemám, předtím jsem studoval gymnázium. Je mi 27 a pět let mám firmu, co jiného bych mezitím vlastně stihl?

A co nějaký technologický background?

Mě jako dítě vždycky bavilo rozebírat a skládat věci, ale formální technické vzdělání nemám. Asi pro to mám nějaký cit. Moje výhoda byla v tom, že jsem se nesvazoval žádnými normami, neposlouchal jsem, jak se co správně dělá, protože jsem byl schopný vytvořit produkt z něčeho, co jsem vídal kolem sebe. Mám prostě normální gymnázium a následně jsem šel na VŠE, ze kterého jsem šťastně odešel.

Dnes jsou vaše tiskárny hodnocené jako nejlepší na světě. Co je dle tebe hlavním důvodem?

My vlastně kašleme na to, aby to bylo nějak pěkně zakryté, designové a pěkné, určitě i lidi co čtou CzechCrunch by to nejraději měli v Apple designu. Ale to je kolikrát kontraproduktivní. Přeci jenom se jednáo výrobní nástroj, a tak je dobré, abys u něj měl ke všemu přístup. Může být díky tomu levnější a spolehlivější. Staráme se tak vyloženě o funkčnost a designem neztrácíme čas. Vyvíjíme totiž všechno od firmwaru, přes elektroniku, hardware, mechaniku až po software, co se ti postará o zpracovávání dat na počítači, pod jednou střechou. Je strašně důležité, že je to integrované a tím pádem naše tiskárna může tisknout tak dobře, přestože je relativně levná.

Předpokládám ale, že toto není jediná věc, která vás odlišuje od konkurence, které je na tomto trhu více a více…

No, ono to vlastně není tak o jednotlivých parametrech, jako spíš o tom, jak je tiskárna vyladěná. Je to jako s motorem – může být dobrý, ale pokud není správně seřízený, je k ničemu. My tedy neděláme nějaké megalomanské projekty, ale každý týden strávíme množství času nad tiskovou farmou – stále vylaďujeme a to předáváme zákazníkům. Každou chvíli děláme update softwaru, manuál už byl například aktualizovaný asi šestkrát. To je tedy naše hlavní výhoda. I když třeba na trhu existují klony, které pro neznalého člověka vypadají identicky, tak prostě netisknou tak dobře.

„MK3 má magnetické podložky – výsledný kousek nemusíš nijak složitě seškrabávat“

Měli jste model MK2 a nyní jste vydali novější MK3. Jaké jsou mezi nimi hlavní rozdíly?

Je to zase spíše takové doladění. Technické parametry jsou dostupné na webu, ale je třeba zajímavé, že se jedná o nejtišší tiskárnu na trhu. Oproti MK2 má MK3 pevnější konstrukci, máme tam i magnetické podložky – to znamená, že ten výsledný kousek nemusíš nijak složitě seškrabávat, ale jednoduše ho sloupneš. Používáme tam také speciální drivery, které umí detekovat, když uskočí tryska, která tiskne. To se občas stává, ale u tiskáren, které to neumí vyrovnat, je pak celý objekt posunutý. Jsme ale také stále ve fázi, kdy ten tisk trvá poměrně dlouho a také některé naše zákazníky dost štvalo, když jim kočka třeba vytrhla prodlužovačku ze zásuvky a museli začínat znovu. MK3 se proto umí plně navrátit k rozdělanému projektu.

Vytiskne mi taková tiskárna jednou třeba celý dům? Pokusy o to jsou..

To je celé docela mediálně nafouknuté. Nikdy nebudeš mít vytisknutý dům. Ti, co říkají, že se o to pokouší, nastříkají beton, nechají ho vytvrdnout a z toho to pak postaví. Používají ten proces jen proto aby byli zajímaví, ale není tam žádná velká výhoda. Spíše si myslím, že jestli bude nějaká robotizace stavění, tak bude ve smyslu robotické ruky, která ti přesněji a bez únavy bude pokládat cihly a cement. To dává větší smysl, protože nechceš mít barák jenom z betonu.

A co tedy lidé budou v budoucnu nejvíce tisknout v 3D tiskárnách jako je ta vaše?

To se nedá říct. Každý zákazník si tu tiskárnu koupí na nějaký svůj projekt. Máme třeba deset tiskáren v nemocnici v Ulánbátaru, tam s tím něco dělají, neřekli nám ani co. V Americe je dítě, kterému to koupil otec a to si na tom tiskne hračky.

Nejvíce to ale lidé používají na rychlé prototypy a malosériovou výrobu. Když je nějaký produkt, tak si ho lidé chtějí nejdříve vyzkoušet, než investují do výroby, nebo vyrábějí tak malé množství, že se jim nevyplatí investovat do standardních metod. Tisknou tak finální produkt. Velké to bude třeba v odvětví personalizovaného tisku. Vem si, že si třeba online objednáš hrneček, nastavíš si přesně velikost, necháš na to dát vlastní jméno a dělník v továrně pak jen vezme ten požadavek a zadá ho do 3D tiskárny. Nebo si za dvacet let půjdeš koupit auto, oni ti naskenují zadek a podle toho ti vyrobí sedačku.

A co zbraně? Nedá se 3D tiskárna zneužít k jejich výrobě?

Chtěl bys snad mít plastovou zbraň? Zase se říká, že to proneseš do letadla a já nevím co… jenomže kulku už samozřejmě neproneseš. Když někdo bude chtít zbraň, zajde si do Bauhausu, koupí trubku, kladivo a hřebík a je s tím schopný nějak zamířit. Prostě plastová zbraň je nesmysl. Existují sice kovové tiskárny, ale ta zbraň pak stojí tolik, že to nemá smysl. Jak se některá média snažila prezentovat, že se vlastníci 3D tiskáren navzájem pozabíjejí, tak se tak nečekaně nestalo.

Tak se zeptám ještě jinak. Co si budu moct řekněme za deset let doma vytisknout a budu to používat na denním pořádku?

Jak říkám, je prostě hrozně těžké prodat 3D tiskárnu někomu, kdo je vychovaný konzumem. Pak jsou ale právě lidi, kteří jsou zvyklí tvořit, kteří něco vyrábí…

Kolik takových lidí je? Je tam ten potenciál?

Jistě, že je. Vzpomeň si, když něco doma nebylo, tak ještě tvůj děda ty věci za svého mládí vytvářel. To jenom tato generace je taková zblbnutá. Ty lidi, co tvoří, existují a myslím, že za chvíli jich bude více. V Americe totiž teď je taková “makers revolution”. Lidé si tam znova začínají uvědomovat, že když si něco sami navrhnou a vyrobí, tak z toho ve finále mají větší radost. Ale člověk, co každý den přijde z práce a kouká na TV Nova, ten 3D tiskárnu nikdy nevyužije.

Kde je tedy kutilů nejvíce v tuto chvíli? Co je váš největší trh?

USA, nějakých 43 % všech objednávek jde tam. Na počet to dělá cca 3 tisíce tiskáren měsíčně. Čechy nám dělají jen asi 4-5%, exportujeme do 130 zemí světa.

„Dalo by se to přirovnat k Tesle. Děláme si všechno sami pod jednou střechou“

Plánujete tedy třeba v USA nějakou pobočku, logistické centrum?

Logistické centrum plánujeme. Ale my jsme třeba unikání tím, že nemáme žádného distributora, až tedy na Alzu, ale to je jen tak, aby se neřeklo. Dalo by se to přirovnat k Tesle. Děláme si všechno sami pod jednou střechou.

Ty ostatně kvůli tomu ostatně hodně létáš do USA. Jak moc je pro vás důležitý osobní kontakt se zákazníky či partnery?

Velice důležitý samozřejmě. Není to ale ani tak o tom, že létám hlavně do USA. Tam jsou většinou nějaké konference, kam se sjíždí lidé z celého světa. A tam se tak setkávám s komunitou, youtubery, infuencery, blogery, dalšími vývojáři.

Takže to má spíš marketingové účely?

Je to pro nás nejlepší forma marketingu a zároveň způsob, jak získávat zpětnou vazbu. Když zkrátka pro nějakou komunitu něco vyrábíš, je dobré se s ní scházet. A ty lidi to mají rádi, protože si uvědomí, že nejsme nějaká nadnárodní korporace, ale banda kluků z Prahy, která se snaží dělat něco ne vyloženě pro prachy.

S následky častého přelítávání mezi pásmy prý dost bojuješ. Jak?

Tak zkusíš to přechlastat (smích)! Ale když pak létám 3x ročně do Asie, 6x do Ameriky, tak je z toho tělo dost vyřízené. S každým letem je to horší, možná bych to trochu omezil. Ale nedělal bych to, kdyby to za to nestálo, navíc když vím, že jsem pak týden nepoužitelný.

S tím souvisí i tvůj denní režim. Jak dlouho třeba každý den pracuješ?

Přicházíme okolo desáté a jsme tu tak do 7, 8 do večera. Je pro nás výhodnější přijít později a končit později. Do pěti toho nic moc neuděláš, protože se tady pořád někdo trousí. Ale aktuálně stále nabíráme, takže velkou část dne tvoří pohovory, protože všechny lidi na manažerských pozicích chceme vidět. Jinak já pak dělám social media, dělám marketing, běhám okolo a pomáhám lidem, vymýšlím nové věci,… Celý den tedy fakt nestrávím nad emaily. Je to pestré, ale přijde mi, že teď pořád jen meetingujeme.

Máš třeba recept na to, jak tyhle meetingy omezit?

Nemám, to asi nejde. Když rosteme o 1000 % za rok a nějaký problém se nepodchytí včas, tak to může být obrovský průšvih. Takže máme pravidelné týdenní porady s vývojáři, výrobní porady. Když jsme vyráběli 50 tiskáren měsíčně a byl nějaký nedostatek, tak jsi odškodnil tři zákazníky a bylo. Ale dnes, když vyrábíme 300 tiskáren denně, každá malá chybka znamená velké ztráty.

Pojďme k číslům – říkal jsi 1000 % ročně růst. Jak jste na tom číselně s obratem?

Teď jsme dostali od Deloitte cenu Fast 50, byli jsme celkově třetí se 6910% růstem za čtyři roky. O asi 200 % nás porazilo české Kiwi. Příští rok už budeme mít 20 tisíc procent. Co se toho obratu týče, tak jsme měli po rocích 3 miliony, 24 milionů, 240 milionů a teď už snad budeme mít miliardu.

„Naše firma nikdy neměla půjčku ani investora“

A co ziskovost? To někdy bývá u firem jako je vaše problém.

V zisku jsme, za minulý rok to bylo asi 50 milionů korun. Určitě tedy máme peníze na investice u nás i u jiných projektů, pakliže by byly nějaké zajímavé. Jinak naše firma nikdy neměla žádnou půjčku ani investora. Na začátku jsme jednou řešili kontokorent asi na půl milionu a než se to stihlo všechno vypapírovat, tak jsme ten půl milion vydělávali za týden.

Jak to tak poslouchám a pozoruji, je mi jasné, že taková firma potřebuje velké množství lidí. Jak moc nabíráte? Máte problémy s nedostatkem zaměstnanců?

Na výrobě, na dělnických pozicích, takový problém nemáme. Ale vývojářů potřebujeme strašně moc. Dneska je jich patnáct a my bychom jich chtěli čtyřicet, spíš více. Nechodí tak rychle jak bychom potřebovali. Pokud ale nechtějí dělat do šuplíku nebo v bance, ale na produktech, které mají spoustu nadšených uživatelů a opravdu mění svět, chceme je tu. A těch pozic jsou samozřejmě desítky…  

Co těchto 15 vývojářů dnes dělá?

No, jak už jsem říkal, máme populární tiskárnu, kterou průběžně aktualizujeme a do toho se dělají věci okolo. Stavíme si testovací aparáty, děláme si také různé jednoúčelové stroje, aby se tiskárna lépe vyráběla. V podstatě si už navrhujeme i vlastní zdroje a další komponenty. Momentálně upravujeme výrobní linku na filament pro obsluhu robotickou rukou, rozdělanou máme plně automatizovanou tiskovou farmu, řešíme optickou kontrolu dílů. Jsou tu další technologie 3D tisku, do kterých se chceme pustit – SLA, SLS, kov.  A pak samozřejmě software, na který je potřeba spousta vývoje. Abychom se udrželi na špici, dělat třeba slicovací jádro, co vypočítavá optimální trasy tiskové hlavy, je opravdová výzva.

Co takhle ekologická stránka věci, přemýšleli jste nad ní? Přece jenom ty tiskárny produkují velké množství plastu.

Tak plast primárně používaný ve 3D tiskárnách je vyráběný z kukuřičného škrobu a je biologicky odbouratelný. V celém procesu navíc není žádný odpad. Když si něco koupíš, tak dostaneš i množství obalového materiálu, který je úplně k ničemu. Maximálně to vypadá hezky. Nejenom tedy že 3D tisk je ekologický a snadno kompostovatelný, ale zdaleka toho plastu navíc není tolik.

Co plánujete do budoucna?

První položkou na programu je in-house výroba toho materiálu pro 3D tiskárny. To bude pět linek a chceme se díky nim stát největším výrobcem plastů pro 3D tiskárny na světě zhruba do roka.

To jde udělat jen s pěti linkami?

No jistě, ono těch pět linek ti totiž udělá 70 tun měsíčně. A jiných výrobců je hodně, nikdo tu výrobu ale nemá plně automatizovanou. Proto se mi zajímáme o robotizaci – není to ani tolik o počtu linek, jako spíše efektivitě – je velký rozdíl, zda jedete na jednu směnu nebo nonstop.

Co další cíle?

Dole v suterénu naší budovy taky plánujeme jakési centrum pro veřejnost. Pro nás jde o způsob, jakým chceme dát komunitě něco zpět, protože dneska je to s technickým vzděláním dost mizerné. Víme že jsou tu lidi, které by bavilo tvořit, ale třeba nemají kde. Bude tam tedy pravidelně týdenní program, třeba školení o tom, jak se tiskne, jak se modeluje, ale i přednášky z oblasti architektury, umění.

Plus tam bude high-end dílna, PrusaLab, odvozená z konceptu HackerSpace, kde bude placené členství a spousta nástrojů pro kutily – laserové řezačky, velká CNC, pily, soustruh, pájky, ale i šicí stroje. Mělo by tam být prostě vše na to, aby sis mohl udělat prototyp produktu, který si vymyslíš. A málem bych zapomněl – všechny naše projekty jsou samozřejmě open source!

Josefe, díky za rozhovor!

Také děkuju.

Adam Šitavanc a Radim Stezka z Queens: Velké řetězce nás netrápí, prodáváme to, co je trendy

$
0
0

Obchod s teniskami a streetwearem Queens se stal za čtrnáct let své existence známou doménou zejména v oblasti mladé pop-kultury, která se za ale poslední léta výrazně proměnila. Krok s ní tak musí držet i tato značka, která začínala v Ostravě, nyní operuje ve třech největších městech republiky a přes její eshop proudí stovky objednávek denně.

O zákulisních záležitostech Queensu se v rozhovoru pro CzechCrunch rozpovídali Radim Stezka, který má na starosti značky a marketing, a Adam Šitavanc, spolumajitel Queensu. Oba po boku zakladatelky Lenky Ondruchové strávili ve firmě už řadu let.

Lubo Smid z STRV: iPhone X je technologickým skokem, home button nikomu chybět nebude

Spoluzakladatel české vývojářské společnosti STRV: Lubo Smid, sepsal recenzi na nový iPhone X, ve které shrnuje...

Jaký je začáteční příběh Queensu?

Adam Šitavanc: Všechno to začalo Lenčinou vášní pro streetwear, tenisky a oblečení. Před patnácti lety totiž byl celkem problém tyto věci v Česku sehnat a tak začala běhat po sekáčích, vybírala kousky dovážené z Německa a měla své dva stojany v ostravském obchodě. Tenkrát se ještě nejmenoval Queens ale Friehand. Kromě oblečení se tam prodávaly barvy na graffiti a vinyly a bylo to i tetovací studio, které funguje doteď.

První obchod pod hlavičkou Queens spatřil světlo světa v roce 2003 a Lenka tam začala prodávat nové zboží, nejenom zboží ze sekáče. Poměrně drze tenkrát šla do Pumy a Nike ve stylu “Hele já jsem holka z Ostravy, dejte mi to nejlepší zboží, co máte, protože já ho prostě chci.” No nebylo to lehké, ale povedlo se, a Queens se třeba jako první retailer v Česku dostal do programu Quickstrike od Nike, což ve své době bylo to nejlepší, co mohli nabídnout.

Proč vlastně tehdejší zákazník nešel rovnou do Nike?

Adam Šitavanc: Protože tady Nike dané produkty ani nemělo. Byl to segment, který se dal sehnat v cizině, ale byl drahý. On je drahý tedy i dneska, ale tehdy na to lidi nebyli zvyklí. Občas sice byl ve sportovních prodejnách, ale speciálky na streetwear tady nebyly. Lidi měli ty produkty nakoukané z MTV, hrozně je chtěli, ale nikdo je tu neměl.

Radim Stezka:  Nejblíže tomu v Česku byly bílé Superstary, co se daly koupit v jediné prodejně, v adidasu na Václaváku.

To je tedy minulost. Jakto, že se ale Queens drží na vrcholu dnes, když jiné značky už tady jsou?

Radim Stezka: Naše základní myšlenka je, že prodáváme věci, co jsou trendy. A v módních trendech se dokážeme orientovat, dokážeme je predikovat. Zboží totiž předobjednáváme 6-9 měsíců dopředu a tudíž musíme vědět, co bude chtít zákazník za tuto dobu, co se mu bude líbit. A toho se snažíme držet od samého začátku. I přes všechny finanční krize se daří a pořád rosteme.

„Cítíme potřebu spolupracovat s mladými lidmi, nabírat je do týmu“

Jak je to s cílovou skupinou zákazníků? Nakupují u vás i ti zákazníci, kteří s vámi byli před těmi 12,13 lety?

Radim Stezka: Zestárli a už u nás nejsou. Ne, že by nás to nemrzelo, nicméně další z hlavních věcí v našem byznysu je, že našemu zákazníkovi je mezi patnácti a pětadvaceti lety. To je gró. Starší prostě odrůstají, začínají investovat do jiných věcí.

Nabízí se tedy otázka: Jak jste dokázali získat patnáctiletého zákazníka už v době, kdy tady originální tenisky byly?

Radim Stezka: Já si myslím, že patnáctiletý teenager prostě chce nosit to nejlepší oblečení. A jediné co řeší je, jestli na to dostane peníze od rodičů nebo jestli bude schopný si je nějak vydělat.

Adam Šitavanc: Část toho tvoří i fakt, že jsme “immer jung”. A všichni v týmu máme rádi produkty, které prodáváme. Baví nás tedy věci, které jsou nové, aktuální, trendy. Cítíme potřebu spolupracovat s mladými lidmi, nabírat je do týmu a někdy je bizarní, když vám radí o 15 let mladší kluk, ale ti lidé jsou skvělí a mají co říct. Když pak člověk dokáže poslouchat, dokáže i jít tím správným směrem k mladému zákazníkovi.

Radim Stezka:  Dneska je to dokonce tak, že cílová skupina začíná ještě více mládnout. Už desetileté dětí ví o našich produktech více, než naši prodavači, kteří na to jsou vyškolení. Streetwear je tedy na vrcholu.

Jak na takovou skupinu marketingově cílíte?

Radim Stezka: Ona si nás v podstatě sama najde přes sociální sítě. Takový mladý zákazník už čerpá veškeré informace o našich produktech z Instagramu, potažmo z facebookových skupin, kde jsou desetitisíce lidí a povídají si o nich. Desetiletý zákazník už navíc v tuto chvíli má dobré základy angličtiny, takže mu vůbec nedělá problém brát informace ze zahraničních serverů. Neříkám, že většina desetiletých dětí ví, co bude v nové kolekci Supreme, ale příklady tu jsou. Sám jsem to viděl na posledním Teniskology, kde k nám děti chodili na stánek a věděli přesně co chtějí.

Jinými slovy tedy pro vás nebyl problém, když kultura, na které Queens začínal, vymizela?

Radim Stezka: Ony se ty kultury a škatulky mění v podstatě pořád. Začalo to téměř striktně jako hiphop shop a řekněme před pěti, šesti lety jsme začali více inklinovat ke skate kultuře a prodáváme tak více boty značek Vans, Supra. Ale celé se to míchá, jedna škatulka ovlivňuje druhou. To nám vlastně vyhovuje, protože my nechceme škatulky, ale to, co je trendy.

Adam Šitavanc: Od agentury LoveBrand jsme si nechali udělat výzkum, z něhož ne až tak překvapivě vyšlo, že oproti časům, kdy byly kultury rozdělené, tak už je dnes všem jedno, kdo je skejťák, kdo hiphoper. Ty styly se prolnuly, navíc se plně respektují a velmi se navzájem ovlivňují. Na to se tedy adaptujeme, stejně jako jsme se před osmi lety adaptovali na široké džíny. Nevidíme to jako problém, jen musí mít člověk otevřené oči a obklopovat se těmi správnými lidmi.

Nebyl pro vás například problém, když se do Česka dostal mezinárodní řetězec typu FootLocker?

Radim Stezka: Když se k nám tehdy dostala zpráva, že se do Česka chystá obrovský nadnárodní řetězec, který prodává takřka stejný sortiment jako my, byli jsme z toho poměrně vylekaní. Ve velice krátké době jsme ale zjistili, že nám to žádné zákazníky vlastně neubralo. Co se segmentace zboží týče, tak FootLocker jde o jeden level níže, prodává trochu levnější věci pro větší masy. Cílí tedy na trochu jiného zákazníka, než máme my.

Adam Šitavanc: Zatím se spíš ukazuje, že to trhu pomáhá. Edukuje to zákazníka a tak ikdyž za dobu naší existence přišly do Čech spousty řetězců, nikdy nám to neublížilo, spíš nás to nakoplo k tomu, abychom dělali věci ještě lépe.

Radim Stezka: Je to paradoxně vzpruha. Například když si před čtyřmi měsíci otevřel FootLocker svůj vlajkový obchod pro CEE region na Václavském náměstí, opět nám to pomohlo. Protože na zprávu, že si velká firma vybrala Praha k tomuto účelu, slyší všechny velké značky a ví, že centrum Prahy je nejlepší trh od Berlína na východ. To tak vytváří jakýsi hub, ve kterém si zákazník na 2 kilometrech čtverečních má šanci hodně vybírat.

„Během dvou let se vrátí hiphopová móda 90. let“

Když tedy objednáváte na dlouhou dobu dopředu, víte co bude trendy? Rozpojí se kultury zase někdy?

Radim Stezka: Určitě se zase rozpojí. Ono se obecně říká, že módní trendy se opakují každý pět, deset, patnáct let. Současná situace je ale taková, že se opakují každé dva, tři roky. Změna je hodně rychlá, osobně si myslím, že během dvou let se skutečně vrátí hiphopová móda 90. let. Džíny se začnou roztahovat, začnou se nosit široké skate tenisky. Ale co se třeba příštího půlroku týče, tak jsme na veletrzích v Paříži a v Berlíně sledovali u zhruba pěti, šesti streetwear značek nezávisle na sobě inspiraci cestováním. Je prostě doba, kdy lidé hodně cestují a tak se odvětví soustředí na pohodlné oblečení, co by si člověk vzal do letadla.

Více k byznysovým otázkám. Jak rychle rostete a jaký máte obrat?

Adam Šitavanc: Minulý rok jsme měli obrat 130 milionů korun, rok předtím pod 100 milionů. Takže se nám daří držet roční růst mezi 30-40 %. Nicméně věřím tomu, a trh to ukazuje, že potenciál je větší, dalo by se růst ještě rychleji. Není to ale úplně cesta kterou bychom chtěli jít, pořád nás totiž na prvním místě zajímá produkt a rosteme tak adekvátně k tomu co jsme schopni a ochotni zvládat finančně, lidsky a brandově.

Co počet objednávek? Kolik jich máte a jste schopni zvládat?

Adam Šitavanc: Běžně se motáme kolem tří set objednávek denně a to není problém vydistribuovat. Minulý měsíc jsme měli výprodejovou akci, kdy jsme se dostali na 1000 objednávek a taky to nebyl problém. Personálně i systémově jsme schopni to škálovat.

Jak moc se k vám zákazníci vrací?

Adam Šitavanc: Je to asi 40 na 60: 40 % zákazníků se vrací, 60 % jsou noví. Ale máme celkově poměrně velkou základnu i těch, kteří se k nám vracejí roky a využívají naše věrnostní programy.

Nakupují spíše online nebo v kamenných pobočkách?

Adam Šitavanc: Většina jde přes eshop, ale hodně sázíme na propojení onlinu a offlinu. Jsme dnes ve třech největších městech Česka a trend je, že se z poboček stávají více showroomy, výdejny zboží a místa pro eventy, než prodejny kam člověk přijde klasicky z ulice. Dnes si lidé v prodejnách vyzvedávají přibližně 25 % objednávek.

Češi tedy už podle vás překonali strach z nakupování oblečení po internetu?

Radim Stezka: Stoprocentně. To už před x lety.

Adam Šitavanc:  Většina dotazů, co jsme již před lety dostávali se točila okolo dvou věcí. Zaprvé to byl předpoklad “Vy to prodáváte přes internet, takže to prodáváte levněji”, na což jsme říkali ne. A za druhé “Vy to prodáváte přes internet, takže si to člověk nemůže vyzkoušet”, na což říkáme, že může, máme čtrnáct dní na vrácení a naši zákazníci tohle ví. Takže problém to není.

Nejsou problém ani počty objednávek, co se vám vrací?

Adam Šitavanc: Vrací se jich dneska přibližně 9 %. Je to ale číslo, které je stabilní.

Radim Stezka: My naštěstí nemáme nastavený byznys tak, že by si toho zákazníci hromady objednali a pak toho hromady vraceli. U nás lidé nakupují jen to, co chtějí a vratky jsou tak téměř výhradně v případech, kdy nesedla velikost nebo si někdo něco objednal omylem a pak si to ani nevyzvedl.

Když se tedy role kamenných poboček mění, měnil se za dobu existence Queensu nějak i jejich vzhled, uspořádání?

Adam Šitavanc: Výrazně. Souvisí to s tím, jak se mění nákupní chování zákazníků. Před pěti, sedmi lety byl na prodejně široký sortiment a lidi chodili více než dnes přímo z ulice. Dnes je produktů méně, jsou tam jen ty nejatraktivnější, nejprodávanější. Můžeme říct, že prodejny jsou vzdušnější, obměnili jsme tímto způsobem letos všechny tři. Novou pražskou prodejnu 200 metrů od Václavského náměstí, otevřeme 14. prosince.

„Kamenné pobočky jsou nutnost“

Radim Stezka: Kamenné pobočky jsou pro nás jednoduše brandová záležitost a my bychom se hrozně neradi stali jen internetovým regálem. I proto si držíme tři největší města v Česku, máme je rádi všechny a jsou součástí naší DNA. V Ostravě jsme začínali, v Brně byla první prodejna a Praha je hlavní město. Dávají smysl všechny tři.

Adam Šitavanc: Jinak je to vlastně nutnost. Retailerům, které nemají kamenné prodejny, totiž distributoři v naší branži často ani ten produkt nedají. Když to přeženu, kdyby si nějaký velký retailer jako třeba Alza řekl, že bude chtít prodávat stejný segment zboží jako my, tak by ho s velikou pravděpodobností od Nike ani nedostal.

Proč to ti výrobci dělají?


Adam Šitavanc: Protože si tak chrání svojí značku. Řada těch produktů je založena na tom, že mají kolem sebe nějaký příběh a historii. A přestože kultury se mísí, tak k teniskám a oblečení lidé stále nepřistupují jako k něčemu, co by je prostě jen obléklo. Už mockrát jsme tak zaregistrovali, že výrobce brutálně zpopularizuje nějaký produkt, nechá ho jednu, dvě sezóny vydělávat a pak ho prostě zruší. Za pár let je pak po něm znovu hlad a tak ho obnoví. Typicky jsou to třeba retro modely tenisek z 90. let, letos konkrétně Nike Air Max 97, které oslavily výročí.

Radim Stezka: Pro velké distributory je navíc málo, aby teniska jen visela na obrázku na internetu. Chtějí, aby si ji mohl zákazník osahat a proto i každá značka má na každou sezónu takzvané “key styles”, které chtějí mít vystavené v kamenných pobočkách.

Další zajímavý aspekt provozování retailu jsou technická řešení. Jak u vás ve stručnosti vypadá proces od objednávky po okamžik, kdy zákazník má svou objednávku v rukou?

Adam Šitavanc: 99 % našeho softwaru je na míru a dělali jsme si ho sami. Objednávka jako první spadne do našeho interního systému, pak nastává její zpracování a lokalizace produktu, protože aktuálně máme čtyři sklady. Pickeři pak mají za úkol daný kus vyzvednout, dát balík dohromady a vyexpedovat kurýrovi nebo na danou pobočku.

Trendem ve skladových technologií je implementace robotů. Sledujete nějak tyto možnosti?

Adam Šitavanc: Nemyslím si, že například automatické sbírání zboží z regálů je v našem případě na pořadu dne. Vloni jsme byli u našeho dodavatele Urban Classics a od nich víme, že mají první robotizovaný sklad za miliony eur. Jim to ale dává smysl, protože mají většinu zboží zabalenou po nějakých setech, naše zboží má mnohdy různou velikost a je v různém množství. Nicméně máme třeba vyvinutý systém predikce nejkratší trasy ve skladu. To znamená, že když picker vybíhá, tak systém ho navede, kterými uličkami jít. To zrychluje zejména kompletaci objednávky.

Co se plánů do budoucna týče – přemýšleli jste nad expanzí do zahraničí?

Adam Šitavanc: Je to něco, po čem dlouhodobě pokukujeme, ale nepatříme do škatulky těch firem, které mají expanzi do zahraničí jako titulek roku. Spolupracujeme teď s českým Googlem, který nám pomáhá s analytikou daných trhů. Pro nás je teď téma Německo, nově jsme spustili německou variantu eshopu. Zajímavý je jak východ, tak i západ, který překvapivě, na to jak retailem penetrovaný, ukazuje docela dobrá čísla. Určitě ale neutíkáme z lokálního trhu, to je něco co nás definuje.

Radim Stezka: Zákazníci ze zahraničí u nás už ale nakupují, protože přicházejí za konkrétním produktem. Není to velká část, ale i díky tomu, že web je postavený tak jak je, tak třeba lidé z Číny, Ameriky, Japonska použijí překladač, vidí své tenisky, vidí velikosti, vidí velké tlačítko, což jim dojde, že je vložení do košíku. Prostě nějak to jde.

„Instagramová komunita je v našem segmentu v podstatě mezinárodní“

Jak se k vám takový zákazník, třeba z Číny, vůbec dostane?

Adam Šitavanc: Klasicky fungují vyhledávače a sociální sítě. Třeba instagramová komunita je v našem segmentu v podstatě mezinárodní. Svého času dobře fungovala i různá světová internetová fóra, kde lidé hledají a sdílejí, kde je daný produkt možné koupit.

Co se toho Německa týče, nemohla by do budoucna být problém logistika?

Adam Šitavanc: V případě Německa by to teoreticky problém být mohl, ale nám se na poli dopravy podařilo situaci stabilizovat. Vystřídali jsme několik dopravců a aktuálně máme takového, který je schopen do Německa doručovat v dobrém čase, za 1-2 dny, a za dobré ceny, navíc nabízí online systém, ve kterém jsme schopni objednávky sledovat.

Kde vidíte Queens za dalších, dvanáct, třináct let?

Adam Šitavanc: Tak to si netroufám tvrdit, ale já bych byl rád, kdyby tady pořád byl. A myslím, že pokud bude fungovat koncept sledování trendů, tak tady určitě bude.

Radim Stezka: Já bych řekl, že je hrozně důležité stálé zůstat v té cílové skupině a nechat se jí inspirovat. I v padesáti letech se dá dělat byznys. S oblibou sleduji třeba skejťáky v Kalifornii, kteří začali jezdit před třiceti lety. Dnes jsou to padesátníci, šéfové velkých skate značek a stále dokážou být relevantní. A já bych si přál, aby Queens byl na takovéhle úrovni – že v něm možná budou staříci, ale pořád budou rozumět svému zákazníkovi a produktu, který prodávají.

Pánové, díky za rozhovor!

Adam Šitavanc a Radim Stezka: Také děkujeme!

Jiří Drahoš: V Česku je třeba podpořit i menší podniky a startupy, s regulací kryptoměn bych byl opatrný

$
0
0

Bývalý předseda Akademie věd a oceňovaný vědec Jiří Drahoš je v posledních měsících a týdnech osobností, která je vidět více než kdykoliv předtím. Dle průzkumů je to totiž on, kdo má po Miloši Zemanovi pravděpodobně největší šanci stát se dalším českým prezidentem. První kolo voleb se uskuteční již tento víkend a CzechCrunch se proto Jiřího Drahoše v exkluzivním rozhovoru zeptal na jeho postoje na technologický a podnikatelský rozvoj státu. Došlo však i na kryptoměny, vědu a vzdělání.

Pozn. red.: Redakce CzechCrunch oslovila s nabídkou na rozhovor všechny prezidentské kandidáty. Většina však musela kvůli časové tísni osobní setkání odmítnout.

Pane profesore, jak by vaše dosavadní zkušenosti vědce a manažera pomohly technologickému a podnikatelskému vývoji v Česku?

Celou vědeckou kariéru jsem vlastně spojil s technologiemi, byť ve výzkumu. Jeden z významných rysů mé činnosti bylo zvětšování měřítka – něco jsem zkoumal v kádince a procesy následně převáděl do velikosti jaderných reaktorů. Takže k technologiím jako takovým mám blízko.

I jako předseda Akademie věd jsem se setkával ze zástupci různých technologických firem nejrůznějších zaměření, protože mojí ambicí bylo propojit základní výzkum s výzkumem aplikovaným. Jednání se zástupci takových firem tedy byla o tom, co může Akademie věd pro technologický pokrok a aplikaci jejich výsledků udělat.

V případě, že byste se stal prezidentem, shledal byste podporu podnikatelů, především těch menších, jako jednu z hlavních priorit?

Určitě. K té mé předchozí profesi bych rád řekl, že byť se to může zdát paradoxní, tak nejlepší projekty jsme měli s těmi menšími firmami. Byli jsme si vědomi toho, že tyto firmy na tom nejsou finančně tak, aby na tom AV zpětně získala nějaké velké peníze, ale cítili jsme potřebu je podpořit. Daleko víc jsme pak spolupracovali právě se startupy a spin-off projekty, které vzešly třeba i z akademických ústavů, než s velkými nadnárodními giganty.

Kryptoměna Ethereum poprvé překročila hranici 1000 dolarů

Minulý rok byl zásadním pro většinu kryptoměn, především pak těch nejrozšířenějších. Bitcoin vyrostl z...

Kdybyste si tedy jako prezident mohl vybrat (byť by to nebylo přímo ve vašich pravomocích), upřednostnil byste ve státních zakázkách menší, inovativnější, ale rizikovější startup před velkou firmou?

Víte, my jsme v Česku zásadně umetli cestu nadnárodním korporacím na náš trh. Výsledek je takový, že v současné době tyto firmy odvádějí až 80 % svého zisku do mateřských společností. Nemůžeme samozřejmě mluvit firmám do toho, kam zisky odvádějí, ale je nelogické, že peníze neinvestují znovu tady. Je evidentní, že doba podpory těchto zahraničních korporací skončila a je potřeba se zaměřit na menší české firmy a těm vytvořit podmínky pro důstojnou existenci a možnost konkurence.

Měla by tedy toto být více diskutovaná záležitost?

Ano, ostatně jsem o tom mluvil ve čtvrtek na diskuzi v Hospodářské komoře. Zdůraznil jsem, že v rámci své kontaktní kampaně jsem navštívil desítky malých českých firem vybudovaných “z garáže” a myslím si tedy, že mám docela dobrý přehled o tom, co by potřebovaly. 

„O aplikacích výzkumu hovoří lidé, kteří si z toho udělali byznys“

Jak je to s vědou? Taktéž se nejedná o příliš diskutovanou oblast. Jak byste to chtěl změnit?

Jen fakt, že jsem vědcem, který se celý život pohyboval na pomezí základního a aplikovaného výzkumu, mi dává jistou kompetenci k tomu, abych dokázal ke kulatému stolu stolu sezvat kvalifikované lidi. Bohužel se to často neděje a o aplikacích výzkumu hovoří jen lidé, kteří si z toho udělali byznys.

S tím, jak se řeší podpora firem a věda souvisí například i agentura Czech Invest, patřící pod Ministerstvo průmyslu a obchodu. Má poměrně pošramocené jméno zbytečným utrácením a podporou projektů, které ve finále nebyly tolik vidět. Má vůbec smysl, aby stát takovou instituci zřizoval?

Určitě to smysl má. Já jsem přesvědčen o tom, že by Czech Invest podporoval skutečně skvělé, vybrané firmy, kdyby to ovšem nebyla hra na malou domů. Proto je ale potřeba vytvořit na Czech Investu struktury, které povedou k tomu, o čem se bavíme.

Pozn. red.: Rozhovor byl pořízen ještě před včerejším oznámením MPO o odvolání šéfa Czech Investu Karla Kučery.

Jak tedy může stát pomoci projektům více než soukromé fondy, za kterými dnes spíše chodí?

Já už jsem to nakousl, jde o to vytvořit pro firmy solidní prostředí.

Co přesně znamená solidní prostředí?

Dost se debatuje o tom, jak dnes funguje Česká exportní banka, která se stará o pojištění našich exportních investic. Tam se třeba ukazuje, že Rusko se svými 2 % v českém exportu zkonzumovalo v rizikových projektech až 30 % kapitálu České exportní banky a je zde spousta projektů, ve kterých se utopily peníze. To je přesně model, který by neměl fungovat z hlediska státní podpory startupů.

Chci tím ale říct, že pokud jsme schopni utápět takové peníze na beznadějné projekty v Rusku nebo jinde, musí tu být nějaká instituce schopna vytvořit podmínky pro to, aby startup firmy nebyly závislé čistě na soukromé podpoře.

Myslíte si, že by v Česku mohlo vzniknout něco jako Silicon Valley? V Izraeli se to do jisté míry povedlo téměř z ničeho.

U nás je, co se týče paralely se Silicon Valley, jeden problém, a to je nedostatek rizikového kapitálu. To je věc, na kterou jsme na Akademii věd naráželi pořád. Zmínil bych ale, že mezi Vestcem u Prahy a Břežany vzniká něco, co pan starosta Břežan Michalík nazývá “Star Valley”.

Na jedné straně je tato oblast hraničená nejsilnějším laserem na světě, který se nachází právě v Břežanech, na straně druhé pak institutem BioCev, zabývající se biotechnologiemi. Na obou stranách stojí velmi osvícení starostové, kteří se rozhodli nedat prostor mezi těmito městy developerům na výstavbu sídlišť. Je to trochu nadsázka a není to můj výmysl, ale ty firmy se tam již začaly nabalovat.

Ještě k tomu rizikovému kapitálu – myslíte tedy, že není dost jen toho kapitálu, který zprostředkovává stát, nebo je ho málo obecně?

Já to bral z pohledu člověka, co si chce rozjet startup nebo spin-off firmu a teď si láme hlavu, kde si na to půjčit peníze. Banka mu většinou nepůjčí, protože nemá záruky, máme tu státní podporu, která je například v rámci MPO omezená. Víte, já bych ale chtěl, aby bylo dostatečné množství rizikového kapitálu třeba v bankovním sektoru. A podle mých informací, jestli se to za poslední dva roky nezměnilo, je pro projekt problém sehnat peníze od institucí typu bank a státních agentur.

Pozitivně se změnilo, že lidé, kteří mají hodně peněz, například pan Kellner nebo Komárek mladší, jsou ochotni investovat třeba do biotechnologií nebo farmacie. Pořád jsem ale přesvědčen o tom, že dostupnost rizikového kapitálu pro rozjezdy projektů typu startup či spin-off, jsou tu velmi omezené.

Nemohou tedy soukromé fondy ve finále sehrát mnohem větší roli než stát?

Já jsem teď zmínil příklady dvou jmen, které mají soukromé fondy. Čili už se to objevuje, ale pořád se tito podnikatelé soustředí na jednu, dvě oblasti. Ale oblast, kde by podpora byla potřeba, je dnes mnohem větší. To je můj pohled na věc.

„Mluvíme o digitalizaci státní zprávy, ale obávám se, že se v tomto směru mnoho neděje“

Co se hospodaření státních institucí týče, tak pozornost si v poslední době vysloužily kauzy hlavního města Prahy: WiFi na Petříně za 2,3 miliony korun a turistická aplikace za 2,15 milionů korun, s informacemi, které jsou běžně dostupné na Googlu. Myslíte si, že je to v pořádku? Chtěl byste do této problematiky mluvit?

Jako člověk, který má k digitálním technologiím poměrně blízko, jsem přesvědčený, že stát a města se s nimi neumí dobře vypořádat. Poslední inovací v tomto směru byly datové schránky a to už za chvíli bude deset let. My pořád mluvíme o digitalizaci státní správy, ale já se obávám, že se v tom ohledu mnoho neděje. Stát vynakládá obrovské peníze na údržbu stávajících systémů nebo na zřizování jakýchsi lokálních věcí, dvě z toho jste zmínil, ale všechny ukazují spíše bezradnost v této oblasti.

Velmi bych stál o to, aby se to změnilo. Problémem je třeba zákon o veřejných zakázkách, který vede mnohdy k totálním paskvilům. Peníze, co se pak ušetří, by se mohly použít na zaplacení skutečných odborníků ve státní správě.

Není tedy trend digitalizace naopak příliš uspěchaný, když Praha utrácí peníze za tyto projekty, které za to dle mnohých názorů nestojí?

Já bych se na to nedíval z hlediska uspěchanosti, ale z hlediska toho, zda jsou státní instituce toto vůbec schopné dát dohromady. Jak říkám, jsem k tomu skeptický, protože se z toho většinou začne vytvářet další byrokratický moloch. Problém není v uspěchanosti, ale v tom, že pořád o dané věci mluvíme, ale kvalitní personál a kvalitní řešení na to nemáme.

Když říkáte kvalitní personál, myslíte tím, že stát samotný by měl nabírat odborníky?

Měly by tyto věci svěřit renomovaným firmám. Já jsem se během kampaně potkal s některými z nich, kde jsou desítky, stovky schopných lidí, ale oni se potýkají s jakousi nedůvěrou státu. Ty na daných věcech samozřejmě chtějí vydělat, ale jsou to lidé, kteří tomu rozumí, na rozdíl od úředníků, kteří se na ně dívají skrz prsty.

K technologiím a inovacím tedy máte poměrně pozitivní postoj, nicméně máte negativní vztah k elektronickým volbám, které s trendy digitalizace úzce souvisí. Proč?

Já bych neřekl, že mám negativní vztah k elektronickým volbám. Zřejmě ten k elektronizaci voleb skutečně míří, ale v současné době si ho dost dobře nedovedu představit. Volby jsou aktem, který by člověk neměl dělat s prominutím někde v hospodě u laptopu mezi druhým a třetím pivem. Je to demonstrace určitého názoru, ve své podstatě slavnostní akt. O tom se můžeme bavit, to není ten primární důvod. Ale v situaci, kdy jsou hackeři schopni se nabourat do počítačů Pentagonu či CIA, se obávám, že náklady by byly obrovské a nikdy bych si nebyl jistý, že nedochází k narušení.

Nepřesvědčil vás ani příklad jiných zemí, například Estonska, kde elektronické volby fungují?

Nejsem specialista, nevím teď jak dlouho již v Estonsku fungují (od roku 2005, pozn. red.). Já jsem spíše zvědav, jestli k podobnému narušení nemůže dojít tam. Nejsem tedy proti, vždy jsem říkal, že trend k tomu určitě směřuje, ale nepovažuji to za zásadní problém. Mladým jsem vždycky říkal, že se musí smířit s tím, že v současné době elektronicky prostě neodvolí.

Takže ten symbolický faktor je pro vás stále důležitý?

Je to důležité, ale ne nejdůležitější. Měl bych skutečně v současné době obavu, že to nebude dobře zajištěné, byť samozřejmě připouštím, že ani během běžných voleb nejsou výsledky bezchybné. Viděli jsem to ostatně při sčítání preferenčních hlasů při volbách do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji.

„Kryptoměny budou existovat jako pevná součást finančního trhu“

Dalším zajímavým tématem jsou kryptoměny. Myslíte, že je to věc, která způsobí v budoucnu revoluci na finančním trhu?

Koncept kryptoměn jako takový určitě revoluční je a do jisté míry ji již způsobil. Je to decentralizace finančního trhu. V současném stavu, kdy kurz takto kolísá, si ale pořád nejsem jistý, zda to není bublina. To, že tady ale za patnáct, dvacet let na monetárním trhu budou, je podle mě zřejmé.

Mohly by v té době nahradit dnešní formy finančního styku, nebo je budou spíše doplňovat?

Vidím spíše tu druhou verzi, že budou doplňovat. Existovat ale určitě budou jako pevná součást finančního trhu.

Váš protikandidát Mirek Topolánek se vyjádřil, že by kryptoměny nereguloval. Jak byste reagoval vy, kdyby na ně došlo?

Tak já úplně nevím, co tím Mirek Topolánek myslel. My máme Českou národní banku, zatím máme stále Českou korunu a bankovní rada je do jisté míry schopna regulovat.

Princip kryptoměn spočívá právě v tom, že jdou zcela mimo centrální banky…

Jistě, v tuto chvíli. Pokud se budeme bavit o té době za patnáct, dvacet let, kdy podle mě budou pevnou součástí finančního trhu, tak je vůbec otázka, zda bude možnost nějaké regulace.

Ptám se proto, že ze strany Evropské unie již v minulém roce zazněly názory, že by se kryptoměny, respektive Bitcoin, měly regulovat.

No, já jsem z principu opatrný k regulacím, každou regulaci je třeba prověřit, zda nepřináší víc škody než užitku. Nicméně nejsem odborník na ekonomii ani kryptoměny, s otázkou, zda je chceme regulovat, bych tedy byl velice opatrný.

Švédská národní banka již v roce 2016 řekla, že uvažuje o zavedení vlastní kryptoměny. Měla by v tomto směru ČNB následovat trend?

Tak jestliže už o tom mluví Švédové, mluví o tom i Rusové, tak je to vážná otázka k debatě i u nás.

Mluvíme tu vlastně celou dobu o světě, který je opředen technologiemi. Myslíte si, že český vzdělávací systém připravuje na takový svět studenty dobře?

V rámci kampaně jsem často mluvil o reformě vzdělávacího systému, ostatně dlouhá léta učím na vysoké škole a pocházím z učitelské rodiny. Do té problematiky tak vidím a je evidentní, že současná struktura vzdělávání nepřipravuje studenty dobře na budoucnost.

Hlavním rysem je, že klasické vzdělávání se změnilo na celoživotní a reformy jsou potřeba už v rodině – učíme děti příliš mnoho v malých souvislostech.

Jste sám oborem fyzikální chemik, nicméně právě předměty jako fyzika a chemie bývají často zmiňovány ve smyslu toho, že se učí příliš mnoho. Měly by se tedy i tyto učit méně na úkor moderního vzdělávání?

Já nemluvím o omezení, říkám, že by se měly učit jinak. Není to ale zdaleka problém jen fyziky a chemie, daleko horší je to v předmětech čistě encyklopedických – botanice nebo biologii.

„V technickém vzdělávání se nemáme za co stydět“

Jak jinak by se konkrétně měly učit?

Více v souvislostech, více řešit problémy odpovídající reálnému životu. Já jsem absolvent oboru fyzikální chemie, na školách se pak učí chemie zvlášť a fyzika zvlášť. Proč se určité partie fyziky a chemie neučí dohromady? Ušetřil by se čas a bylo by třeba učit méně. To je samozřejmě potřeba doplnit věcmi, kterým říkáme soft skills – určitá psychologie, komunikační dovednosti, které se dovolí po základním, středním a vysokém vzdělávání učit dál.

Diskutovaným tématem je také technické vzdělávání. Vypadá to, že v tomto směru trochu ujíždí Česku vlak, zatímco na západních univerzitách jsou chrleni technologičtí experti. Co udělat v českém terciárním vzdělávání, aby se to změnilo?

Myslím si, že absolventi českých technologických oborů na ČVUT nebo VŠCHT nejsou vůbec špatně vzdělaní. Nicméně když s nimi mluvím, tak sami říkají, že na těchto školách postrádají právě ty soft skills. Nesrovnával bych žádnou českou školu s MIT či CalTechem, to jsou instituce, které mají zcela jiné rozpočty a také stahují jako vysavače studenty z celého světa. Podle mě se nemáme za co stydět v technickém vzdělávání, ale chce ho právě doplnit o soft skills.

Přesto o české technické obory není velký zájem a na trhu následně chybí například programátoři…

Dobře, ale to je dáno atmosférou ve společnosti. Ještě to není ani třicet let, co jsme přešli od komunistického režimu. Po roce 1989 byl obrovský boom oborů, jako je management, ekonomika. Toto přehoupnutí kyvadla silně poškodilo technologické obory, které, co si budeme povídat, jsou mnohdy na studium náročnější.

Dnes se toto kyvadlo pomalu začíná vracet, nicméně na trhu je už nyní zoufalá poptávka po, jak říkáte, programátorech, ale i jiných technických profesích. Mění se to velmi pomalu a rolí prezidenta je, aby o tom hlasitě mluvil, aby říkal, že ne všichni mohou jít studovat například psychologii. Nejsem zastánce žádných kvót, ale je třeba si dát otázku, kolik je tento stát schopen uživit třeba sociálních antropologů.

Obecnější otázka na závěr: Můžete jmenovat první 3 věci, které byste udělal ve funkci prezidenta, pakliže byste do ní byl zvolen?

Tak určitě bych změnil celý nejužší tým kolem prezidenta, tam by nezůstal nikdo. Za druhé bych otevřel Hrad, odstranil bezpečnostní rámy a celkově mu vrátil jeho důstojnost. To jsou věci, které prezident může udělat relativně rychle.

Děkuji za váš čas.

Také děkuji.

Foto: Jiří Drahoš, Akademie věd, Facebook ČVUT

Jakub Plojhar z coworkingu Sněmovní 7: tvoříme živý prostor, kde se lidé mohou potkávat a rozvíjet

$
0
0

Nový přístup k pracovnímu prostoru prostřednictvím využívání coworkingu se rychle stává trendem i v české metropoli. V Praze za poslední měsíce vyrostlo hned několik míst se sdíleným pracovním prostorem, které chtějí nabídnout alternativu ke klasickým kancelářím. Jedním z takových je Sněmovní 7, která v porovnání s konkurencí nabízí atypické prostory a akce jen pár kroků od Poslanecké sněmovny. O tom, jak Sněmovní 7 vznikala a jaké jsou její cíle, v rozhovoru pro CzechCrunch mluvil zakladatel projektu Jakub Plojhar.

Jakube, jak ses vůbec dostal k myšlence coworkingu?

Vlastně docela náhodou. Potkal jsem lidi, co pro své startupy hledali kancelářské prostory a zároveň jsem na druhé straně věděl o prostorách, kde by takové místo mohlo být. Ti, co hledali navíc chtěli něco industriálního, předělanou halu, a jelikož jsem dřív pracoval ve Vnitroblocku v Holešovicích, tak jsem takový styl znal a říkal jsem si, že stará budova na Malé Straně by mohla být ještě zajímavější.

V Praze ostatně momentálně probíhá jakýsi coworkingový boom a je tu spousta podobných míst, kam by člověk toužící po společné práci mohl jít. Proč by měl zvolit zrovna Sněmovní 7?

Protože zde je duch prostoru, a protože je to takový tvůj předsunutý obývák, všichni členové by se tu měli cítit jako doma. Jsme jednoduše komornější a menší. Už jsme v budově otevřeli další části a proto už nejde jen o coworking. Nyní je to kancelář, je to vzdělávací centrum, je to prostor, kde se dá trávit volný čas.

Česká alternativní strava MANA se začala prodávat v trafikách Relay

Český fenomén alternativního nápoje MANA, který funguje jako doplněk či rovnou kompletní náhrada tradiční...

Zmínil jsi holešovický Vnitroblock – může to tedy být ve finále něco na ten způsob?

Až na to, že tady nebudeme prodávat oblečení (smích). Navíc jsou v objektu i byty na střednědobý pronájem, ideální pro expaty, nebo lidi co jen přijedou na nějaký workshop. Ve finále tady tedy můžeš žít, pracovat i trávit volný čas. Vše na jednom místě.

Napadá mne, zda není takový komplet spíše na škodu? Spousta coworkingů totiž vznikla právě na tom, že tam začali chodit lidi, kteří potřebovali ranní rutinu – vstát, převlíknout se a někam jít.

Není, protože tento dům je dostatečně členitý na to, aby se člověk musel převlíknout z pyžama. Je ale zajímavé, že sem začali chodit lidi, kteří měli dva roky home office a prý zjišťovali, že jsou ve stejném oblečení třeba pět dní v kuse. Což samozřejmě není úplně zdravé.

„Nejde o bandu individualistů, kteří už nechtěli sedět doma“

Fungujete přibližně od poloviny listopadu. Jak je to s naplněností?

Aktuálně jsme zaplnění ze tří čtvrtin. Zvedá se to rychle, nicméně my to nějak zásadně netlačíme, chceme, aby naplněnost byla organická, aby o sobě členové věděli. Chceme kolem vybudovat komunitu. Nejde tak o bandu individualistů, kteří už nechtěli sedět doma. Své členy chceme prezentovat, mít tu výrazné a různorodé profily lidí od klasických uživatelů coworkingu, vývojáře, markeťáky až po seniorní manažery.

Vzhledem k tomu, kde jsme, mohli by tu sedávat například politici? Vnímali jste Sněmovní 7 jako prostředek pro zmodernizování politiky?

Do určité míry. Chceme být nadstraničtí a pakliže ten prostor nabídneme jedné straně, nabídneme to víceméně všem. Zároveň ho chceme ale nabídnout i neziskovkám, sdružením, organizacím, které se věnují rozvoji politické scény. Měla by to být spíše vyváženost s tím, co se odehrává přes ulici (naproti Sněmovní 7 je Poslanecká sněmovna, poz. red.). Já osobně s tím nejsem spokojený a dávám prostor dalším organizacím, aby se vyjádřili.

Nicméně když sem přijde jednotlivec, kolik ho to bude stát a čeho všeho bude moct využívat?

Aktuálně máme v nabídce tři druhy členství. První je komunitní, v rámci kterého máš 16 hodin měsíčně, které tu můžeš strávit, ale můžeš na všechny komunitní akce, které děláme. To je za 2000 korun měsíčně. V rámci středního členství, které stojí 4000 korun, je kromě všech akcí 80 hodin v kanceláři, nejvyšší členství pak nabízí za 7500 neomezený vstup.

Jaké výhody zde člen vlastně má či bude mít? Je tu občerstvení, káva…?

Je tu kuchyňka, kde je neomezeno čaje, kafe a minibar s drobným občerstvením. Zároveň dole připravujeme projekt bistra, kde budou i sendviče a jiná strava, tak aby se tady člen mohl i najíst, protože Malá strana na možnosti jídla není ideální místo. Jinak samozřejmostí je WiFi, tisk, teď jsme začali navíc spolupráci s firmou What The Hill, která nám sem dodala jedno elektrokolo. Až bude sezóna, tak jich bude víc.

Máte nějaká další partnerství?

Ano, například s GrowJOB institutem, respektive projektem Konec prokrastinace, jehož zástupci tu také pořádají workshopy. Dále máme podepsané partnerství například s Angloamerickou univerzitou v Praze, takže z toho budou plynout slevy pro studenty a přístup do jejich knihovny.

Zmínil jsi komunitní akce – jak moc je zdejší členové využívají? Je jich poměrně dost, tak by mě zajímalo, jestli je Sněmovní 7 spíše coworking nebo platforma pro různé eventy…

Spíše coworking, ale tím, jak jsme noví, tak se všichni otrkávají a zvykají si. Chvíli tedy trvalo, než vůbec někdo přišel na první jógu. Ale pak lidé začali zjišťovat, že je to super, protože vlastně vždycky chtěli chodit na jógu a teď ji mají dokonce v práci. Jedná se ale o dost různorodé věci – často jsou akce otevřené veřejnosti.

„V přízemí jsme otevřeli konferenční místnost a seminární místnost“

Jeden z vašich investorů a zároveň majitel budovy je například politik Martin Bursík. Kdo jsou ti další a kolik investice řádově činí?

Mezi investory je dále Petr Bartoš, jeden ze zakladatelů Slevomatu a Rohlik.cz, pak Matěj Turek a pak já.

Jaká je tedy celková výše investice?

Ta ještě není finální, odhadujeme, že bude v řádech jednotek milionu v té první fázi. Zatím fungujeme krátce.

Nevím tedy, jestli na to není příliš brzo, ale můžeme už hovořit reálně o nějakých tržbách?

Ještě asi ne, na to je příliš brzo. V přízemí jsme otevřeli konferenční místnost a seminární místnost, to jsou další prostory, které chceme nabídnout komerčně. Tento prostor nahoře by naopak měl zůstat jako čistý coworking. Lidi, kteří jsem přijdou tedy budou mít jistotu, že budou mít klid. To, že se dole děje akce, je vůbec nemusí zajímat.

Kritici coworkingů často říkají, že open space není vhodný na opravdu soustředěnou práci.  Co si o tom myslíš a uvažovali jste o tom, že byste dělali i privátní kanceláře?

Úplně na začátku jsme skutečně uvažovali o tom, zda ten prostor nějak nečlenit víc. Nakonec jsme od toho upustili, protože nám přišlo škoda dělit relativně malé místnosti ještě více. Pokud bychom je rozsekali, lidé by se tu nepotkávali a nebyla by tu příležitost vytvořit komunitu.

Tedy jste si vyhodnotili, že na privátní kanceláře zde není ideální prostor.

Ano, je to tak. I proto firmy, co tu sedí, tvoří týmy maximálně dvou, tří lidí a mají různá členství.

Jak Sněmovní 7 funguje provozně? Jedná se o čistě manuální práci, nebo jste uvažovali například nad interní aplikací pro členy?

To nás všechno ještě čeká, i náš web je zatím jen landing page, celý je ve výrobě. Na něm bude i členská část, kde člověk bude moci spravovat svůj profil, kam mu budou přicházet faktury, odkud bude moci kupovat kredity. Budeme samozřejmě mít vstup na čipové karty, na které bude napojená tiskárna a podobně.

„Nechceme dělat čistě networkingové akce“

Řekl jsi teď spoustu zajímavých cílů, které z nich jsou ty nejbližší?

Postupně naplňovat kapacitu, hlavně vytvořit pro naše členy i veřejnost skvělý program. Jde nám o to, aby šlo o živý prostor, kde se lidé potkávají a kde se mohou rozvíjet. Nechceme třeba dělat čistě networkingové akce, těch si myslíme, že je po Praze spousta. Pak ještě stavebně doladit detaily.

A naopak, které jsou dlouhodobé?

Hlubší myšlenka je, že si chceme na Sněmovní 7 otestovat, jak může fungovat model žití, trávení volného času a pracování na jednom místě a pak ho replikovat různě po Evropě. To by znamenalo, že pokud jsi členem pražské pobočky, tak bys mohl na dva měsíce odjet do Lisabonu a měl bys tam vyřešené všechno včetně bydlení. To bychom chtěli realizovat v horizontu tří let.

Uvažovali jste o jiných městech po Česku?

I expanzi po Česku jsme samozřejmě zvažovali, ale nejsme si jistí, zda jsou jiná města, kde by se coworking uživil. Zároveň pro cizince by to dávalo menší smysl a, na rovinu, už v tuto chvíli je 30 % našich klientů ze zahraničí.

Nebojíte se rapidně vzrůstající zahraniční konkurence s takřka neomezenými finančními možnostmi? Přeci jenom brand není v začátcích příliš silný

Není, ale chceme ho posílit. Snažíme se právě tlačit jméno Sněmovní 7 místo názvu firmy, ta se jmenuje Embassy of Sustainable Thinking. Střetu s konkurencí se nebojíme, každý má trochu jiný koncept a prostor tu je. Je důležité nabídnout něco zajímavého spíše než přesvědčovat lidi.

Jakub, díky za rozhovor!

Také díky.


Lubomír Šilhavý z coworkingu WorkLounge: První pobočku jsme zaplnili do 3 měsíců, chystáme expanzi v USA a Rusku

$
0
0

Coworkingový projekt WorkLounge se přibližně za rok provozu v Praze stal jedním z hlavních lokálních coworkingových poskytovatelů a díky své popularitě mohl následně na začátku února otevřít svou druhou českou pobočku. Vznik celého konceptu přitom doprovází dlouhý příběh, u jehož zrodu stojí zkušený podnikatel Lubomír Šilhavý, který WorkLounge založil, a se kterým jsme si v rozhovoru o jeho projektu popovídali.

Jak WorkLounge vznikl a kde se vzala prvotní inspirace něco takového založit?

Historie je vlastně hodně dlouhá. V oboru pronájmu kanceláří se pohybuji již zhruba 25 let. První kancelářskou budovu jsem koupil v roce 1991 a od roku 1995 ji provozujeme jako business centrum. Od té doby ještě několik podobných budov do mého portfolia přibylo, ale dělal od počátku něco, co v té době nikdo jiný dělat nechtěl – pronájem jednotlivých kanceláří a malých celků.

Česká hra Kingdom Come: Deliverance překonala 8 dní po vydání milion prodaných kusů

Pravděpodobně historicky nejrozsáhlejší česká hra Kingdom Come: Deliverance od pražského vývojářského studia...

Jak to, že toto nikdo neudělal dříve? Zdá se to docela dost logické

Poptávka po kancelářích byla v té době poměrně velká a kancelářských budov byl nedostatek. Většina tehdejších developerů se soustředila zejména na velké firmy, které požadovaly velké prostory, což se jednak líbilo financujícím bankám, a i z hlediska provozu bylo mnohem jednodušší. Stavba budov rozčleněných na jednotlivé menší kanceláře a následně jejich provoz byl jak finančně, tak i organizačně mnohem náročnější. Pronajímatelé a zejména financující banky neviděli v pronájmu menších kanceláří pro menší podnikatele, stabilitu. Já jsem tam ale viděl opak. Jsem vlastně takový vizionář a vždy si představuji, jak by ten obor mohl vypadat do budoucna a musím říct, že se mi to vždy osvědčilo.

Pak přišel rok 2010 a já jsem v té době v Česku dokončil velký projekt, kdy jsem od vydavatelství Ringier při jeho vlastnických změnách koupil jejich administrativní budovy, a opět je repasoval na menší kanceláře. Po ukončení jejich přestavby a kompletním obsazení jsme si tehdy s rodinou řekli, že odjedeme na rok do našeho domu na Floridu a uděláme si rok prázdnin. Sice dobrá představa, jenže já jsem člověk, který je stále zvyklý něco vytvářet. Takže plánovaný rok pauzy vydržel asi tři týdny.

Jak jste se tedy dostal ke konceptu samotného WorkLounge?

Ve Státech byl v tomto roce sice čas hluboké krize, nicméně mně se tam zalíbila jedna kancelářská budova, která byla úplně prázdná.  Zeptal jsem se na ní realitního makléře a zjistil jsem, že je na prodej. Všichni si v té době ťukali na čelo a nechápali, proč přišel někdo z Evropy a začal skupovat kancelářské budovy, když všechno krachuje. Já jsem ale viděl každý den spousty lidí, jak si odnáší z těchto kancelářských budov počítače a kopírky v krabicích, a tak jsem si říkal, kam se s tím ti lidé vlastně stěhují.

Zjistil jsem, že si lidé zřizovali jakési garage offices. Říkal jsem si ale, že jim musí chybět nějaké to sociální zázemí, ten režim, kdy ráno vstanou a někam jdou. To si myslím, že je hrozně důležité. Zmíněnou kancelářskou budovu jsem tehdy koupil, celou ji kompletně vyboural a přestavěl na takové mikro kanceláře s recepcí, Lobby Loungem a spoustou jednacích a konferenčních místností. Vše bylo vybavené nejen nábytkem, ale i technikou za desítky tisíc dolarů, které by si jednotlivec nemohl dovolit.

„Byly to nejlevnější kanceláře ve městě, začínal jsem na ceně 199 dolarů“

Fungovalo to vzhledem k probíhající krizi?

Právě, že ano. Otevřel jsem někdy v únoru 2011 a 120 kanceláří jsem během čtyř měsíců kompletně zaplnil. Byly to nejlevnější kanceláře ve městě, začínal jsem na ceně 199 dolarů měsíčně za jednu kancelář a příběhy lidí, co tam přicházeli, zněly většinou úplně stejně. Všichni říkali, jak jsou rádi, že se mohou vrátit do společnosti, protože doma se to nedá vydržet.

Jak jste ten projekt dál škálovali? Měl jste plno, zájem veřejnosti…

Nedlouho potom jsem začal dělat eventy. Řekl jsem si, že každý poslední čtvrtek v měsíci prostě uděláme setkání všech, co v těch kancelářích jsou. Poprvé jsem udělal nějakou jednoduchou prezentaci a pak jsem si všiml, že si lidé mezi sebou začali povídat, vyměňovat si vizitky, začali prostě networkovat. Poté, co první event skončil, za mnou přišli dva lidé, kteří říkali, že mají zajímavé projekty a chtěli by je tu představit. Řekl jsem jim tehdy “Fajn, můžete příští akci zasponzorovat, přinést třeba pár lahví nealka či piva, a můžete se tu prezentovat”. S přibývajícími eventy byl o to stále větší zájem, tak jsme je začali dělat dvakrát do měsíce.

Jelikož ale žijeme v době internetu, říkal jsem si, že to nebude do budoucna ta správná cesta, a tak jsem začal tvořit WorkLounge digitální networkingovou síť, s cílem dosáhnout takové technické podpory, že na každé WorkLounge pobočce bude stačit pouze jeden člověk, který ji bude kompletně obhospodařovat. Software bude vystavovat faktury, kontrolovat splatnosti, odesílat upomínky, či případně blokovat vstupní karty. Členové si sami mohou rezervovat zasedací místnosti, firemní elektromobily, či kupovat kredity na kopírku.

Čím se liší WorkLounge od jiných coworkingů? Například v Praze je konkurence opravdu velká

Jak tady, tak v USA, jsme unikátní v tom, že nejsme zcela typický coworking, jsme hybrid. Coworkingy tak jak jsem je poznal, se totiž často na něco specializují – u každého se vytváří klientela, která inklinuje k určitému odvětví. To my určitě nejsme. To nejpodstatnější však je, že máme samostatné a uzavřené kanceláře pro jednoho až dvacet lidí. Každý člen může využívat společný lounge, kde komunikuje, jedná či jen odpočívá anebo si zaleze do vlastní kanceláře, kde má naprostý klid a může si tam tvořit.

Na druhou stranu kritici coworkingu tvrdí, že lounge samotný nedovolí nějakou produktivní práci…

To je bohužel do jisté míry pravda, na druhou stranu vám ten lounge dodá energii.

Když se řekne coworking, většina lidí si představí americký coworkigový gigant WeWork. Jak s někým takovým chcete do budoucna soupeřit?

Myslím si, že není potřeba soupeřit, protože změna, co přijde v kancelářském byznysu během příštích let bude podobná, jako nastala před 20 lety v hotelnictví. Tehdy se začaly vytvářet řetězce hotelů a toto je vlastně stejné, jako kdybyste se zeptal, jak chce Hilton konkurovat Marriottu. Obě společnosti si vytváří své vlastní řetězce. Do budoucna postupně téměř vymizí segment jednotlivců, kteří pronajímají kanceláře. Řetězec bude mít vždy výhodu, protože je silnější.

„WorkLounge musí být perfektně dostupný, na metru a v lokalitě která je populární“

Celá záležitost tedy začala v USA. Proč se druhým působištěm pro WorkLounge stala Praha?

To je jednoduché, protože z Prahy pocházím, mám tu zázemí a veškerý můj byznys vychází odsud.

Teď sedíme v pražské karlínské pobočce, je to poměrně lukrativní místo. Jak jste se vůbec k této lokalitě dostali? Pronajímáte si ji nebo je vaše?

Jedná se vůbec o první budovu, kterou si pronajímám. Samozřejmě výběr lokality vycházel z konceptu, že WorkLounge musí být perfektně dostupný, na metru a v lokalitě která je populární. Narazili jsme na tuto budovu, která má navíc industriální styl, což sedí do konceptu, který děláme. K našemu účelu je tedy toto naprosto špičková lokalita umocněná Fórem Karlín, Eskou a celou atmosférou Karlína.

Uvažovali jste o dalších městech?

Ano, v Praze teď kromě Karlína otevíráme pobočku na Václavském Náměstí, ale už nyní připravujeme další města jak v Česku, tak v zahraničí. Z těch jsou to například Lipsko, Frankfurt, Moskva, Boston a z Floridy pak Naples a Miami.

V Praze fungujete přibližně rok. Kolik máte aktuálně členů a jaká je vytíženost kanceláří?

Aktuálně je na pražské pobočce zhruba 200 členů, do čehož nepočítám nejlevnější členství s přístupem do aplikace a Lounge. Máme ale waiting list, nejsme schopni umístit všechny žadatele, které máme, proto jsme se rozhodli rozšířit i do centra Prahy.

Zajímalo by mě, kolik lidí se tu za onen rok celkově protočilo? Funguje to většinově tak, že lidé to měsíc vyzkouší a pak odejdou?

Oproti USA, kde fluktuace není zas tak veliká, bych řekl, že v Praze se nám obměnila zhruba třetina klientů. Zde zkrátka lidé vidí startup jako ne až tak stabilní záležitost, zatímco v Americe je teď ekonomika hodně našlápnutá a všem se poměrně daří. Tady v Česku spoustu projektů vzniká, ale také rychle zaniká.

Co finanční stránka WorkLounge? Jak jste na tom s obratem a jste v zisku?

V zisku samozřejmě jsme a obrat nám už překročil milion korun měsíčně.

„Coworking se bude více přibližovat přírodě“

Pojďme na již zmíněnou pobočku na Václavském náměstí, kterou otevíráte dnes 1. února. Kde přesně se tam prostory nacházejí a čím budou unikátní?

Nacházejí se na Zlatém kříži, je to přesněji řečeno Václavské náměstí 3. Bude asi o 30 % větší než tato Karlínská pobočka, plus tam budeme mít ještě navíc prostor pro eventy, který nám tady zatím chybí. Bude to prostor s dvěma zahradami o velikosti 200m2. Nicméně od roku 2018 bude eventový prostor asi v obou pobočkách, i tady v Karlíně.  Stejně jako tady se ale i na Václaváku jedná o pronájem, tyhle lokality bohužel nejdou koupit. Respektive možná by šly v nějakém delším časovém horizontu, jenže my potřebujeme budovat teď.

Zmiňujete zahrady – přemýšlel jste tedy i nad nějakým venkovním coworkingem?

V USA to tak už je. Já si ale celkově myslím, že coworking se bude více přibližovat přírodě, to vidím jako další krok. Proto, když se objevil tento prostor, kde skutečně budeme mít dvě privátní zahrady, tak jsem to viděl jako velkou příležitost. Skoro jsem si říkal, že to není možné, aby něco takového jako dům se zahradou v samém centru, existovalo.

Co si od této nové pobočky slibujete? Myslíte, že se naplní rychleji než Karlínská?

Samozřejmě nechci predikovat, ale myslím si, že ano.  I tady jsme se ale naplnili velice rychle – do tří měsíců jsme byli obsazeni, pak byl zhruba 15% propad během léta. Úplně na začátku byl totiž problém, že WorkLounge tu nikdo neznal a nebyl tu ani WeWork. Ve chvíli, kdy ale lidé začali poznávat o co jde, tak se začalo pracovat s Václavákem. Už nyní tam máme prodaná členství. Určitou obsazenost tedy budeme mít od začátku a máme i požadavky od velkých celků na 20-70 lidí. Už to nebudou jen jednotlivci.

Myslíte tedy, že lidi z velkých firem budou ve WorkLounge tvořit většinu?

Myslím si, že půjde o silný element. V tuhle chvíli je i přes požadavky nemáme kam umístit, ale počítá se s tím, že do budoucna budeme otevírat i větší celky, vícepatrové budovy, kam se vejdou.

A něco takového už je v plánu?

U mého Business Centra Klamovka plánuji další čtyřpatrovou budovu, která bude pouze WorkLounge. Další plánovaná lokalita je Brumlovka na Praze 4, se kterou bychom tak měli pokryté všechny důležité čtvrti – Karlín, centrum, Smíchov a Praha 4. Uvidíme, jak se to bude rozvíjet.

V případě že byste tedy vytvořili celou takovou síť, budou mít vaši členové s jedním členstvím přístup do všech poboček?

To už bude fungovat i teď. Klienti, kteří jsou členy tady v Karlíně budou moci využívat Václavské náměstí a naopak. A stejně to bude i ve státech.

Díky za rozhovor!

Také děkuji.

Foto: Worklounge

Filip Horký: V Seznamu mám velkou volnost, člověk si ale nikdy nesmí myslet, že je dobrý

$
0
0

Filip Horký se za poslední léta stal jedním ze symbolů nové generace českých novinářů. Záhy po maturitě se dostal do České televize, poté několik let pracoval v DVTV Daniely Drtinové a Martina Veselovského. Od loňského října se přidal do týmu Seznamu a stal se tak součástí transformace tohoto českého internetového giganta na mediální firmu. V exkluzivním rozhovoru pro CzechCrunch popsal svá dosavadní působiště i svou novinářskou praxi jako takovou.

Filipe, většina veřejnosti vás pravděpodobně zaregistrovala jakožto novináře v DVTV, nyní v Seznamu. Jaká cesta k těmto pozicím vedla?                          

Měl jsem štěstí, že jsem pocházel ze sportovní rodiny a už od patnácti jsem psal pro server EuroFotbal. Na tom bylo skvělé, že jsem si prvních pár korun vydělával sledováním fotbalových zápasů – tedy věcí, kterou bych dělal stejně, protože mě to bavilo. V osmnácti pak došlo na známou historku, jak jsem se dostal do České televize. Teď to zrovna bude osm let, kdy jsem se nejdříve podílel na zpravodajství z olympijských her ve Vancouveru, pak chvíli dělal všechno možné. Posléze se připojil do fotbalové sekce, kde jsem dělal asi dva roky. Zase fotbal, takže boží. Pak přišla na řadu zpravodajská čtyřiadvacítka a od té doby si troufnu říct, že dělám pořád to samé. Můj příběh je podle mě důkazem, že není jedna novinařina a jedno téma se dá zpracovávat mnoha způsoby.

Český letenkový startup Kiwi.com loni dosáhl na obrat ve výši 17,7 miliardy Kč

V současnosti zřejmě nejúspěšnější český startup: Kiwi.com, který se specializuje na vyhledávání levných...

Jak vlastně došlo k přerodu ze sportovního novináře na novináře, který se zabývá celospolečenskými tématy?

Já jsem v první řadě byl od malička rozumbrada, takže mě bavila politika, i když jsem psal o fotbale. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bych se tou politikou chtěl živit, dělat ji stoprocentně. Tehdy se ale stalo, že jsem pracoval na kauze známé jako “Křetínského kabela”, kdy Daniel Křetínský, majitel Sparty, měl na fotbalovou asociaci přinést důkazy, že jsou manipulované zápasy v nejvyšší lize. Začala tak spolupráce s lidmi ze zpravodajství a vznikly i společné reportáže do Událostí. V tu dobu přišel František Lutonský (tehdejší šéfeditor ČT24, pozn. red.) a řekl, ať jdu tedy tu kauzu dělat k nim. A to byl vlastně zcela plynulý přechod.

V rozhovoru pro Mladého podnikatele jste řekl, že vás fotbal profesně znechutil. Je tedy možnost, že byste se ke sportovnímu zpravodajství někdy vrátil?

Nechci říkat jasné ne, abych pak nebyl jak pan prezident a pořád měnil názory. Nevidím to ale v tuto chvíli jako možnost, nicméně může se to změnit a může přijít nová nabídka. Třeba nebudu dělat vyloženě sportovní novinařinu, ale něco okolo sportu. V rozhovoru, který zmiňujete, jsem se to snažil popsat tak, že mě to znechutilo profesně, protože jsem nechtěl dělat reklamu tomu prostředí. Nechtěl jsem dál dělat reportáže o tom, že zápas dopadl 3:3 a vlastně je všechno v pohodě. Ale do dneška mám permanentku, na fotbal chodím a koukám opravdu hodně.

Posuňme se o pár let dopředu. Několik let jste dělal v DVTV. Proč jste z ní vůbec odešel?

Je to asi těžké vysvětlit někomu, kdo byl mimo prostředí DVTV. Pracoval jsem tam s největšími novinářskými profesionály. Jak Daniela, tak Martin jsou pro mě totální novinářští bozi, ke kterým stále vzhlížím. Nic mi tam nechybělo, naopak šlo o konstruktivní a pozitivní prostředí. Poprvé v životě jsem zažil pracovní prostředí, kdy všichni chtěli, aby všichni okolo byli co nejlepší. Čím lepší totiž každý individuál bude, tím lepší bude finální výstup celého týmu. To je sice docela logické, ale ne vždy to tak bylo. Nic mi nevadilo, nic neštvalo, neměl jsem žádný důvod odcházet. Byl jsem spokojený, ale v tu chvíli přišla nabídka od Seznamu.

Co vás tedy na Seznamu tak zaujalo?

Je to práce, která mi umožňuje daleko více cestovat do zahraničí, dělat věci, na které si myslím, že je teď pravý čas. Nebylo to čistě profesní rozhodování, ale i životní. Je mi 26 a teď, možná na dlouhou dobu naposledy, mám možnost tolik cestovat a zároveň se vydávat do riskantních lokalit. A je mi třeba jasné, že později budu mít jiné priority, třeba rodinu, a nepůjde to.  

„Seznam Zprávy jsou zajímavý projekt, který navíc přišel ve správný čas“

A bylo cestování jediný důvod ke změně?

Absolutní svobodu ve vybírání témat mám jak v Seznamu, tak jsem měl v DVTV. Takže tam ten rozdíl není, ale nyní mám možnost se dívat úplně na cokoliv. Například jsem zjišťoval, že spousta lidí neví, jak tragická je humanitární situace v Kongu, Jižním Súdánu nebo Jemenu. Mám tedy možnost pro české médium a českého diváka zpracovávat témata, která jsou v zahraničí běžná. Typické příklady té práce tak jsou, že jsme se s týmem vypravili do Bělověžského pralesa nebo na Srbochorvatské hranice. Nyní plánujeme spoustu dalších věcí, které jsou typově standard ve světových médiích, ale v Česku to chybí.

Spolu s vámi ale do Seznamu přišly další špičky české mediální scény. Co si myslíte, že byla ta hlavní esence, která je všechny přitáhla?

Já si myslím, že to byla právě tato možnost volnosti.

Mají tedy v Seznamu všichni takovou volnost?

Samozřejmě jsou tam určitá omezení vyplývající z dané pozice, ale jinak si myslím, že volnost tam skutečně je. Každý sice má svoji roli, kterou ale může do značné míry ovlivnit. Seznam Zprávy jsou zkrátka zajímavý projekt, který navíc přišel ve správný čas – tedy když spousta novinářů možná měla chuť částečně změnit svoji činnost. Je to ale jen můj pohled, tak to vnímám, ale přesně nevím, proč se tak moji kolegové rozhodli.

Do Seznamu jste přicházel jako krizový reportér, nicméně vaše nynější portfolio je tvořeno vším od velkých reportáží jako např. z Bělověžského pralesa, přes reportování od požáru pražského hotelu, až po rozhovory s europoslanci. Co je tedy ta hlavní součást vaší práce?

Asi je o jen o vnímání titulu “krizový reportér”. Většina lidí si pod tím představí války nebo demonstrace, ale krize může být i politická. Byl jsem tak například v Barceloně, kde jsem sledoval předčasné volby. Zároveň ta moje pozice ale pořád znamená, že ve chvíli, kdy dojde protestům nebo konfliktům, tak to jde za mnou. Ale jinak má náš tým skutečně obrovskou volnost.

S tím bude ostatně souviset i váš denní režim při práci. Je tam nějaká pravidelnost?

Vůbec. Poprvé v novinářském životě zažívám, že fyzicky nemusím sedět v kanceláři. Stejně dobře totiž můžu pracovat z domova nebo zahraničí. Základ práce je totiž stále sledovat, co se děje, a komunikovat s týmem. V našem týmu jsme tři – já, editor Filip Vích a kameraman a střihač Tomáš Svoboda. Komunikujeme spolu pořád, od rána do večera, ale k tomu, co děláme, se můžeme potkat kdekoliv mimo práci nebo to řešit online. Když jsem tedy byl v Katalánsku, tak jsem tam sice řešil volby, ale mezitím domlouval ten Bělověžský prales a další díl o chudobě v Česku. Ve chvíli, kdy je navíc člověk v zahraničí, tak tam nijak nežije, ale pracuje. Tam opravdu vstaneme v sedm ráno a jedeme do jedenácti do večera.

Dá se vůbec takové vytížení dlouhodobě zvládat?

Tohle dá, protože to tempo není tak závratné. Jde o jiný styl práce, člověk si stále hledá témata, hledá kontakty, ale do Obzoru (pořad Obzor Filipa Horkého, pozn, red.) připravuji dlouhodobější věci. Například díl o chudobě v Česku jsem měl v hlavě už v době, kdy jsem do Seznamu přicházel, ale tři měsíce jsem hledal příběhy lidí, co by o tomto problému byli ochotni promluvit na kameru. A to je ono, nedá se říct, že bych pracoval od osmi do čtyř.

„Nemám standardní pracovní dobu“

Máte třeba limity, kdy prostě striktně nepracujete?

Ne, ale vychází z toho, že nemám standardní pracovní dobu. Mám tedy ten luxus, že někdy nemusím vstát v osm a jít do práce na devátou. Můžu prostě přijít do práce ve 12, ale to neznamená, že dopoledne nevolám nebo nevyřizuji maily. Tohle je možná špatně, protože v tu chvíli člověk pracuje i v deset večer v pátek, ale není to tak intenzivní, aby bylo potřeba nahustit veškerou činnost do osmi hodin denně.

Kromě toho ještě studujete na vysoké škole, jak ta se dá skloubit s prací?

Naštěstí bych řekl, že velmi dobře. Studuji na Metropolitní univerzitě dálkově, takže musím plnit všechny klasické zkoušky, ale není nutné tam sedět. Zároveň to, co studuji, se částečně překrývá s mojí prací. Například jsem teď dělal zkoušku z českého politického systému, na což jsem se vlastně nepotřeboval učit. Když totiž sedím ve Sněmovně, tak vím, jak legislativní proces vypadá, zjišťuji, že jsou tam zajímavé průsečíky.

Byly tyto průsečíky důvodem, proč jste se na vysokou školu nakonec vydal?

Ne, já se přiznám, že jsem úplně nehleděl na to, jaká je náplň studia. Mně se líbil obor mezinárodních vztahů, líbila se mi základní anotace. Ale co přijde konkrétně jsem neřešil, vůbec jsem nad tím tolik nepřemýšlel.

Co se týče práce novinařiny obecně, jak moc prostupují do dnešní práce novináře moderní technologie, řekněme v porovnání s dobou, kdy jste začínal?

Já bych řekl, že dnes už rozdíl není tak obrovský. Kdybychom porovnávali dobu dnešní a před patnácti lety, tak tam ty rozdíly budou patrné, ale za posledních pět let došlo spíš k výraznému zrychlení – počítače jsou rychlejší, rychle se dává dohromady materiál, takže se zprávy rychleji dostávají ven. Podstata je ale pořád stejná.

Mířím spíše k tomu, že se poslední dobou říká, že se novinařina stává doménou videí. Musel jste se třeba naučit videa tvořit?

Mě vždycky bavilo sedět v přenosovém voze, sedět v režii. Snažil jsem se už tehdy pochopit, jak celý proces produkčně funguje, kdo ovládá titulky, kdo ovládá živý obraz. Když jsem přišel do DVTV, tak jsem se musel naučit základní střihy, ale spíše se to projevuje tak, že člověk přemýšlí dopředu nad tím, jak by mohl daný záběr vypadat, kde by mohl být střih, jestli si správně nasadil mikrofon.

To je spousta dovedností. Máte teď na mysli nějakou, ve které byste se chtěl speciálně zlepšit?

Kdybych na tuto otázku odpověděl jinak než že se musím zlepšit ve všem, tak si myslím, že je to začátek konce. Člověk si nesmí myslet, že je dobrý. Vždycky jde udělat věci líp, vždycky můžete položit otázku lépe, vždycky jde udělat lepší záběr. Těch věcí je opravdu hodně, proto moje odpověď zní “Potřebuji se zlepšit ve všem.”

„Musíme pracovat s tím, že média prostě mají majitele“

Dobře, řeknu tedy příkladem – co rozhovory v angličtině? Cítíte, že v tomto ohledu jste již dobrý?

Vůbec ne. Mám pocit, že zrovna moje angličtina je fakt špatná, že mám velké mezery. Například v případě rozhovorů jako byl ten s europoslancem a bývalým belgickým premiérem Guy Verhofstadtem vám navíc běží hlavou velké časové omezení. Takový rozhovor již přijímáte s vědomím, že ten člověk na vás má jenom omezené časové okno, a proto je problematické určit, kdy mu ještě skákat do řeči a kdy ho nechat povídat.

Protože ať uděláte cokoliv, tak přicházíte o možnost zeptat se na něco jiného, co jste chtěl probrat. Věcí, co chcete probrat je přitom spousta. Není to tedy jen o té angličtině. Že by mě měly napadat lepší otázky, líp bych měl používat slovní spojení, měl mít lepší gramatiku, to je věc, kterou vidí divák. Jenže je tu i tato druhá rovina.

Z tohoto pohledu byly zajímavé vaše rozhovory v Katalánsku. Tam jste pokládal otázky v češtině, pak byl střih a respondent odpovídal ve španělštině. Jak to produkčně probíhalo?

Tam to probíhá tak, že respondent klasicky sedí proti mně a přímo za mnou sedí člověk, co to zprostředkovává. Já se zeptám česky, člověk sedící za mnou to přeloží, když pak dostanu přeloženou odpověď, tak se rozmyslím, jestli se chci doptat. Takže respondent vlastně neodpovídá mně, ale tomu překladateli sedícímu v zákrytu za mnou, mimo záběr. Materiál, co z toho vznikne pak pošlu profesionálnímu překladateli, který mi odpovědi slovo od slova přeloží.

Kdybychom se nyní měli podívat na českou mediální scénu jako celek, myslíte, že je problém, jak se média z rukou zahraničních majitelů dostávají do rukou českých podnikatelů?

Já si myslím, že už bychom neměli řešit, jestli je to dobře nebo ne. Taková je realita a teď je spíš otázkou, jak se zachovat, aby novinařina byla kvalitní. Musíme pracovat s tím, že média prostě mají majitele, ale přece vždycky někdo něco vlastní. Dále jsou tu dezinformační servery. Ano jsou tu, s tím už nic neuděláme, tak se spíše pojďme bavit o tom, jak můžeme být lepší, jak můžeme dělat atraktivní novinařinu.

Zapadá Seznam do tohoto konceptu? Umí už dělat, jak říkáte, atraktivní novinařinu?

Myslím si, že dělá kvalitní práci, ale je před ním stále ještě kus cesty. Například ČT24 taky nebyla ve stavu jako je dnes rovnou, byly tam roky vývoje. Dělá skvělé věci, má skvělé novináře a skvělá témata, ale ten prostor pro zlepšení je vždy. A to mimochodem souvisí s mým postojem, tohle bych řekl o komkoliv, vždycky to může být lepší.

Zastavme se u veřejnoprávních médií. Mluví se o tom, že by mohlo jít o ohroženou entitu…

Všichni novináři, bez ohledu na to, ve kterém médiu pracují, by měli veřejnoprávní média bránit. Jistě, pojďme konstruktivně kritizovat, ale myslím si, že bychom si měli uvědomit, že vzhledem k rozdělení trhu jsou v tuto chvíli klíčová. A čím slabší budou veřejnoprávní média, tím slabší budou i všechna ostatní.

Myslím, že v tuto chvíli by bylo na místě, aby novináři vytvořili nějakou unii, která by bránila základní novinářské hodnoty a standardy práce. Existuje tu sice syndikát novinářů, ale nejsem přesvědčený, že vystupuje tak, jak by měl. Náznaky tu přitom jsou – v poslední kauze Českého rozhlasu, nebo útoku Andreje Babiše na Emmu Smetanu, byla vidět mezi novináři jednota.

„Mladé lidi musíme naučit kritickému myšlení“

Co se týče dezinformačních serverů, které jste zmínil – co vy, z vaší pozice, můžete dělat proti “fake news”?

Myslím, že zatím dělám to nejmenší, co můžu. Snažím se ověřovat zprávy na svém Twitteru, který sleduje veřejnost i ostatní novináři. Ve chvíli, kdy narazím na nějakou zprávu, která není pravdivá, tak to prostě napíšu na Twitter.

Chtěl byste proti fake news dělat i něco víc?

Snažím se to sledovat a upozorňovat na to, jak se daná věc šíří. Když to jde, snažím se o tom také bavit s mladými lidmi, chodit na školy, když to jde. Myslím si totiž, že právě před nimi stojí největší zodpovědnost, ty totiž musíme naučit kritickému myšlení a čtení zpráv, musíme je naučit, jak fake news rozeznávat.

Jak by tohle šlo dělat?

Ukazovat jim názorné příklady. Každý z nás totiž může kontrolovat, co média píší, stejně tak jako si je každý můžeme číst. Vždy uvádím příklad z hospody: když jdu s kamarádem na pivo a on mi bude tvrdit, že nejlepší hráč ve Spartě je Kadlec, tak já se s ním logicky pohádám, protože si myslím, že jsou tam lepší. Je to sice kamarád, ale to neznamená, že rozumí fotbalu. Tak proč bych neměl stejně kriticky přistupovat i k tomu, co mi od stejného kamaráda přistane v mailu nebo na zdi na Facebooku?

Dnes jste inspirací pro spoustu jiných novinářů. Kdo je naopak inspirací pro vás? Můžete jmenovat třeba pět lidí?

To je hrozné, když to takhle řeknete, nemyslím si to, ale děkuji (smích).

V Česku je to určitě Martin Veselovský, Jakub Szantó či Adéla Tallisová Dražanová. Z těch zahraničních pak určitě Richard Quest, Wolf Blitzer, Max Foster. Ale obecně vzato si nemyslím, že je lehké říct to jedno jméno reportéra. Ten je totiž jen obrazem obrovského soukolí, co má za sebou. Oni mají možnost sdělovat věci veřejnosti, mají možnost být inspirativní. Ale jsou pro mě inspirativní proto, že jsou vyvrcholením celé týmové snahy.

Myslím, že do jmen vkládáme příliš velkou váhu. Mně občas přijdou kladné reakce na Obzor, ale to, co v něm vzniká, není moje zásluha. Já jsem jen ten ksicht, ale bez Tomáše Svobody a Filipa Vícha, bych byl úplné nic.

Teď jste vyjmenoval i několik jmen ze CNN, což jste v minulosti zmiňoval jako své vysněné působiště. Změnilo se na tom něco?

Je to stále tak, ale sám procházím určitou změnou, hodně o tom přemýšlím. Dříve mi totiž připadalo nepředstavitelné, že bych v životě dělal něco jiného než novinařinu. Teď už ale vím, že dřív nebo později budu dělat něco jiného.

A co to bude?

To nevím, ale nedokážu si představit, že bych měl do konce života to, co dělám teď. Fascinuje mě třeba, jak si v CNN hrají s grafikou, hudbou, grafy. Tak možná bych chtěl dělat na pozici člověka, co toto všechno dává dohromady, dotváří ten konečný obraz. V zahraničních médiích tomu říkají Executive Producer. V Česku je totiž spousta zajímavých novinářských produktů, které ale neumíme prodat.

Proto jsem zmiňoval tým Richarda Questa, který je v tomhle dokonalý. Zpracovávají mnohdy čísla, nudné informace, které ale podají tak, že já si k té televizi sednu a deset minut na to koukám.

„Poctivá novinařina je sexy“

Je tedy v české novinařině problém ve financování?

Ano, částečně je. Je rozdíl, jestli mohu jednou za čas do světa poslat jednoho reportéra, nebo to může být zpravodaj, který bude trvale žít v zahraničí. A je rozdíl, jestli, když už se něco děje, mohu poslat dva lidi, nebo patnáct lidí. A není to vůbec o tom, že by v Česku nebylo patnáct dobrých novinářů, jen si je tam téměř nikdo nemůže dovolit poslat.

Co byste poradil dnešním začínajícím novinářům? A čeho by se měli naopak vyvarovat?

Měli by si uvědomit, že informace a poctivá novinařina jsou sexy. Dřina se totiž vždycky vyplatí a tak bych poradil, aby na sebe byli nároční, ať sami se sebou nejsou nikdy spokojení. Ať se snaží svoje vědomí o českém prostředí kombinovat s technikami, které se v novinařině používají v zahraničí.

Protože proč by mělo stačit být nejlepší v Česku? Proč bychom tu jednou nemohli mít novináře, kteří dostanou Pulitzerovu cenu? Je to jenom o tom chtít.

Filipe, díky za rozhovor!

Také děkuji.

Titulní foto: Tomáš Tkáčik / Archiv Filipa Horkého
Foto: Archiv Filipa Horkého, Seznam.cz

Pavel Matoušek z Rentiero.cz: Všechny nemovitosti jsou v našem vlastnictví, projekt stál už 25 milionů

$
0
0

Pavel Matoušek se ve vodách českého byznysu zviditelnil především svými projekty jako AAAPoptavka.cz, který prodal mediální skupině Mafra, Hyperslevy.cz či investičním portálem Benefi.cz – platformou na zprostředkování P2P půjček. Před několika měsíci ovšem po dlouhém vývoji spustil svůj nový byznys s názvem Rentiero.cz a Benefi postupně opouští.

Rentiero funguje na podobné bázi jako Benefi, ale s tím rozdílem, že jsou tentokrát v hlavní roli nemovitosti, do kterých mohou společně investovat desítky až stovky investorů, kteří se poté dělí o zisk z pronájmu nebo případného prodeje. Všechny administrativní záležitosti za ně navíc za předem daný poplatek řeší přímo Rentiero. O tom jak projekt vznikal, jak se mu zatím daří a jaké jsou další plány jeho zakladatele Pavla Matouška, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Proč P2P investice do nemovitostí? Co tě dovedlo od půjček mezi lidmi na Benefi až k nemovitostem?

P2P půjčky byly pro mě jednoznačně velkou zkušeností. Bohužel slabé místo projektu byla míra dlužníků, kteří nespláceli své závazky. V roce 2016 navíc začala platit novela zákona, která více chrání samotné dlužníky a vymáhání pohledávek začalo být ještě složitější. Proto jsem se rozhodl ukončit poskytování nových uvěrů, protože bychom jednoduše nedokázali poskytovat kvalitní investiční služby.

Investice do nemovitostí jsou v podstatě podobný investiční produkt jako P2P půjčky, akorát dlužníci jsou nahrazeni nemovitostmi. Z dlouhodobého hlediska ceny nemovitostí v ČR rostou, jsou lépe predikovatelné a navíc vám nemovitosti nikam neutečou (smích).

Mám to tedy brát tak, že se k Benefi již žádným způsobem nevrátíte? 

Nemohli bychom garantovat kvalitní investiční produkt, proto jsme investice do nových půjček zastavili a již žádné další poskytovat nebudeme. Benefi má stále svůj tým, který funguje jako podpora stávajícím investorům a dlužníkům a takto bude fungovat až do poslední nevyřízené půjčky.

Rentiero.cz vzniklo v půlce roku 2017, kolik investorů a nemovitostí se vám podařilo během těch několika měsíců zařadit do nabídky?

Rentiero jsme spustili v srpnu 2017 a ten první půl rok jsme se převážně věnovali zařazením nových nemovitostí a ladění produktu, který jsme průběžně konzultovali přímo s investory. Nemovitostí k investování v tuto chvíli nabízíme 5 a samozřejmě řešíme nákup dalších. Investorů, kteří již investovali máme zatím nižší stovky, což ale není špatný výsledek, pokud bereme v úvahu, že jsme zatím investovali do marketingu minimum prostředků.

Vznikly nějaké zásadní komplikace ihned po spuštění? S čím jste se museli vypořádat?

Žádné zásadní komplikace naštěstí nevznikly. Co bylo ale na začátku velmi náročné, je komplexita celé té offline části projektu. Pro zařazení nemovitosti do nabídky na web prochází nemovitost náročným procesem. Ve zkratce je postup takový, že po vyhledání vhodné nemovitosti k nákupu ji musíme plně prověřit nejen jako bytovou jednotku zevnitř, ale i stav budovy, kde se byt nachází, stav SVJ, predikce vývoje lokality, kde se budova nachází atd.

Těch parametrů máme několik desítek. Jakmile se domluvíme s prodávajícím na ceně, vyřešíme právní náležitosti, pak nemovitost více či méně rekonstruujeme a připravíme ji k dlouhodobému pronájmu. Pak vyhledáme vhodného nájemce a po podepsání nájemní smlouvy vložíme nemovitost do nabídky na web. Je to velmi komplexní práce, u které se nesmí udělat žádná chyba.

Elon Musk odhalil detaily kolem podzemního přepravního systému Boring Company

Je tomu něco málo přes rok od doby, co se Elon Musk, který má plné ruce práce s vedením Tesly a SpaceX, pustil do...

V zahraničí existuje nespočet konkurenčních služeb jako třeba Realtyshares či Fundrise. Je Rentiero nějakým způsobem odlišné?

Většina těchto služeb přímo nevlastní nabízené nemovitosti a nabízí investování do tzv. mezaninových úvěrů pro developery nebo do dalších nemovitostních fondů. Rentiero je unikátní v tom, že nabízené nemovitosti přímo vlastní a nakoupený podíl na nemovitosti můžete kdykoliv prodat na sekundárním trhu, což je v podstatě taková nemovitostní burza s podíly na nemovitostech zakoupených na Rentiero.

Představme si, že jsem investor, který chce vložit do Rentiera 100 tisíc korun – pomůžete mi s rozložením portfolia nebo si musím vybrat sám podle konkrétních nemovitostí?

S rozložením portfolia pomůžeme rádi. Zatím nás ovšem žádný investor o pomoc s rozložením portfolia nepožádal. Jakmile však budeme mít desítky nemovitostí v mnoha různých lokalitách a bude o tuto službu zájem, budeme ji rádi aktivně nabízet.

Jaké služby v rámci správy nemovitostí zařizujete? Co se stane, pokud nájemník u některé z nich nezaplatí nájem?

Do správy spadá právě i výběr kvalitního nájemníka. Vybalancovat kvalitu nájemníka s ochotou platit co nejvyšší nájem. Samozřejmě zařizujeme kompletní komunikaci právě s nájemníky, SVJ, s úřady, s pojišťovnou atd. Řešíme jakékoliv závady v bytě. Nájemníci na nás mají kontakt a kdyby se kdykoliv cokoliv stalo, pak nás kontaktují a my danou věc okamžitě řešíme. Máme na starost celou finanční část, kdy kontrolujeme správnost a včasnost zasláných nájmů a jejich přerozdělování mezi investory.

V případě, že by se stalo, že nájemník nebude platit nájem, máme připravené právní prostředky na to, abychom tuto záležitost co nejdříve vyřešili a udrželi si maximální placenou obsazenost dané nemovitosti.

Pokud se investor rozhodne, že vystoupí z investice dříve, než za několik let, čeká ho nějaká penalizace? Jak probíhá prodej minoritního podílu na nemovitosti?

Investor může svůj podíl kdykoliv prodat na sekundárním trhu, resp. na naší nemovitostní burze za vlastní stanovenou cenu. Funguje to stejně jako jakákoliv jiná burza, kde se musí potkat nabídka s poptávkou. V případě, že investor prodává svůj podíl po pěti a více letech, je osvobozen od jakéhokoliv poplatku. Pokud prodá svůj podíl dříve, hradí 2 % z výše transakce.

Všechny nemovitosti tedy vlastní Rentiero. Co se stane s neprodanými podíly? 

Všechny nemovitosti, které nabízíme na webu k investici, jsou již v majetku Rentiero a.s. a pronajaty. Volné podíly, které lze vidět u nemovitostí, jsou podíly, které zatím vlastní Rentiero. To, že je nemovitost už v majetku Rentiero, investoři vnímají kladně, protože si uvědomují, že jsme s nimi na stejné lodi. Pokud se totiž celá nemovitost neproinvestuje, část zůstane Rentiero a s tím také počítáme. Sami jsme tedy jedním z investorů.

Minimální investice je jeden tisíc korun. Existuje ovšem i maximální limit?

Maximální limit nemáme nastavený. Jediné čím je nyní částka limitována, je počet, resp. hodnota volných podílů v nabízených nemovitostech. Někde může zbývat pár tisíc a někde i několik milionů.

Může se stát, že bude provoz Rentiera ovlivněn nějakými dalšími regulacemi, podobně jako P2P půjčky a jejich složitější vymáhání od neplatičů?

Pečlivě sledujeme vše, co se kolem nemovitostního trhu děje a nic, co by nás mohlo zásadně ovlivnit aktuálně není. Právě kvůli možným regulacím jsme na začátku projektu zavrhli provozování krátkodobého ubytování, u kterého velmi pravděpodobně dojde k určitým zatím nespecifikovaným regulacím.

Přišla původní inspirace z vlastní zkušenosti nebo právě z již existujících projektů?

Byla to kombinace chuti udělat něco unikátního, čemu věříme, bude nás bavit a co bude pro všechny strany fungovat. A jelikož jsme každý ze zakladatelů měli zkušenosti z ecommerce, nemovitostního trhu a různých druhů investic, tak nám to pěkně všechno zapadlo.

Kolik řádově stál úvodní vývoj a vypuštění projektu na trh?

Náklady na vývoj i s úvodní nabídkou dvou bytů spolkly přes 12 milionů. V tuto chvíli jsme do projektu poslali více než 25 milionů korun. Samozřejmě největší část tvoří nabídka nemovitostí.

Jak se aktuálně daří Rentiero finančně? Kdy očekáváte, že se přesunete do černých čísel?

Zatím jsme úplně na začátku, kdy začínáme investovat do marketingu, takže jsme samozřejmě stále v červených číslech. Provozně bychom se ale do černých čísel chtěli dostat ještě letos.

Jaké plány máš s Rentiero na tento rok mimo marketingu a překlenutí do zisku?

Tento rok chceme hlavně růst, k tomu potřebujeme mnoho dobrých investičních nemovitostí, a ukázat, že existují nové možnosti, jak transparentně investovat do nemovitostí i menší částky. Těším se, že za nás budou mluvit hlavně naše výsledky.

Věnuješ se i dalším projektům nebo je Rentiero aktuálně jediná věc?

Hlavní focus mám na Rentiero a k tomu dělám ještě mentora v pár projektech, do kterých jsem zainvestoval.

Díky moc za rozhovor!

Já taky a zdravím čtenáře CzechCrunche.

Michal Illich a jeho nový projekt Zuri: Letadlo budeme mít dříve, než bude rozšířená dálnice do Brna

$
0
0

Blog.cz, Testomato, reklamní systém, který dlouhá léta poháněl Sklik od Seznam.cz, nebo konference WebExpo. To všechno jsou bývalé či současné projekty podnikatele Michala Illicha, který se zapsal do povědomí české technologické scény především jako tvůrce nejrůznějšího softwaru. Před nedávnem se však pustil do zcela jiného odvětví a v rámci startupu Zuri chce přivést k životu myšlenku elektrického autonomního letadla s vertikálním vzletem.

O tom, co všechno toto odvětví obnáší, kdy možná Zuri uvidíme ve vzduchu a zda se vůbec jedná o projekt vhodný pro české prostředí, mluvil Michal Illich v rozhovoru pro CzechCrunch.

Michale, mohl bys pro začátek říct, co je Zuri zač?

Zuri je obecně řečeno projekt, který se snaží vyrobit elektrické a autonomní letadlo s vertikálním vzletem a přistáním. Právě vertikální vzlet a přistání přitom považujeme za nesmírně důležité, protože to znamená, že nepotřebujeme letiště. To je místo, které je v současné době největší zdržení při dálkovém cestování. Nezřídka se stává, že více času strávíme na letištích a dopravou na letiště než samotným letem.

Na vašem preview webu, který jste před nedávnem spustili, se však vymezujete proti helikoptérám, multikoptérám i létajícím autům … Co to to tedy vlastně bude?

V tomhle oboru se potkáváme s jistým zmatením, ale jelikož se jedná o něco úplně nového, tak je to pochopitelné. Vysvětlujeme to tedy takto negativně, na základě věcí, které lidi znají než na základě toho, co vlastně jsme.

Helikoptéra by byla ve své podstatě ideální létající stroj, protože je potřeba jen heliport. Nicméně je strašně pomalá. Protože taková helikoptéra má rotor, tak je omezena rychlostí zvuku na konci listů rotoru. Nikdy tedy nebude kvůli rychlosti konkurentem skutečných letadel.

Je tedy rychlost ta věc, která bude pro Zuri zásadní?

U nás je to podstatné. V tom jsme jiní než konkurenti, jako například EHANG, který se snaží udělat multikoptéry. Ty jsou ale také pomalé, letí kolem 100 km/h s doletem kolem dvaceti minut. Pokud jde o přelet dopravní zácpy, tak je taková věc super, ale jakmile by bylo třeba letět někam dále, už je to málo. Ani by dále doletět nešlo, protože multikoptéry mají velkou spotřebu elektrické energie jenom na to, aby se udržely ve vzduchu.

Samořídící automobil Uberu zabil v USA ženu. Byla ovšem na vině opravdu technologie?

Když médii během včerejšího dne proběhla informace o tom, že se stal Uber a jeden z jeho samořídících...

Jak tedy bude možné, že by Zuri mělo fungovat na delších vzdálenostech, s menší spotřebou? Je tam na to nějaký mechanismus?

Ten mechanismus tam samozřejmě je – je to obyčejné křídlo. Má výhodu, že vytváří vztlak, a tudíž není potřeba energie, která by stroj udržela ve vzduchu. Je potřeba jen dostatek energie na pohyb dopředu.

„Se Zuri by se mohlo letět po Evropě k moři nebo v Thajsku mezi ostrovy“

Uváděli jste však, že dolet počítáte až do vzdálenosti cca 700 kilometrů…

Ano, je to taky jediný technický parametr, který pro tuto chvíli chceme zveřejnit, interně už samozřejmě máme rozpočítané množství vlastností. Firmy, které dělají koncepty pro služby ve stylu Uberu, pracují s pojmem AirTaxi, tedy chtějí létat z jednoho konce města na druhý.

My však řešíme jinou věc, a to je problém středně dalekého letu – letět se Zuri by se tak mohlo po Evropě k moři nebo v Thajsku mezi ostrovy.

Jak se však po technické stránce může lišit stroj, který doletí do vzdálenosti 100 km, jako vaše konkurence, od Zuri, které by mělo doletět 700 km?

Je to právě v těch křídlech….

Dobře, ale v Mnichově vzniká projekt Lillum, který křídla má a uvádí dolet 100 km. Tudíž kde je ta odlišnost?

Lilium je určitě zajímavý projekt, nicméně jsme skeptičtí, zda skutečně jejich stroj dokáže zvednout potřebnou váhu. Používá totiž 36 malých vrtulí, které mají přibližně 30 centimetrů v průměru. Když se to ale spočítá, tak to nevychází. Takhle malá plocha není zkrátka dostatečná, aby těžký stroj uzvedla.

A kolik uzvedne v budoucnu váš stroj?

Jak jsem řekl, jediný technický parametr, který pro tuto chvíli můžeme zveřejnit, je dolet.

Jak dlouho už na Zuri pracujete? Web jste spustili teprve nedávno, ale předpokládám, že něco už hotovo je…

Teď je to přibližně rok, co na Zuri pracujeme. Celý březen a duben minulého roku přitom spočíval pouze v tom, že jsme se setkali s patnácti, dvaceti lidmi z oboru, kteří jsou specialisti na vrtule, elektromotory a letecké konstrukce. Zdálo se nám, že tomu rozumí a z těchto setkání nám vykrystalizovala představa, jak by Zuri mohlo vypadat, co je v té letecké konstrukci možné a co ne.

Co jste se během těchto setkání zjistili?

Hlavně jsme zjistili, že fyzikálně tomu vytvoření nic nebrání a můžeme skutečně udělat stroj, který požadujeme. Dále jsme přišli na to, že technologie jsou pro takový projekt víceméně připravené. Za posledních několik let se totiž podstatně zlepšily baterie, které by ještě do nedávna neunesly ani samy sebe. Nyní, s tím, jak se výkon zlepšuje o 10, 20 % ročně, to možné je.

„Nejdražší záležitostí bude stroj certifikovat“

Kolik na Zuri pracuje lidí?

Aktuálně na tom pracují tři lidé v softwarovém týmu, kteří pocházejí spíše ze světa dronů a multikoptér, a čtyři převážně externisté v hardwarovém týmu, kteří pracovali na menších osobních letadlech typu Cessna.

Hledáme však lidi, kteří by s námi na tomto projektu chtěli pracovat. Ať už jsou to právě lidi přes software, letectví, nebo i byrokracii.

Zuri nezapadá příliš do tvé dosavadní činnosti – máte na zkonstruování elektrického autonomního letadla v tuto chvíli potřebné know-how?

Já jsem ze softwarového odvětví, a přestože je to samozřejmě něco jiného, tak, nenechme se mýlit, tento projekt je zhruba z půlky softwarový. V případě autopilotovaného letadla tvoří velký podíl práce řízení či computer vision, tak aby bylo stabilní a rozpoznávalo svoje okolí. To je část, kde se cítím poměrně silný, ostatně machine learning byl a stále je mnoho let moje velké hobby. Na tu hardwarovou část pak máme najaté lidi, kteří už konstruovali letadla od začátku do konce.

Jak je to s financováním a kolik činí počáteční investice do projektu?

Zatím se držíme zkrátka, v řádech několika milionů korun. Ale počítáme, že ve finále bude Zuri poměrně drahé. Kupodivu na tom ale není nejdražší vyrobit ten samotný stroj, největší zdržení a nejdražší záležitostí bude stroj certifikovat, dostat od příslušných institucí povolení k létání.

A nepokoušíte se tedy právě kvůli té byrokracii v českém prostředí o něco nemožného?

Podle našeho názoru je české prostředí naopak skvělým místem k realizaci takového projektu, protože je tady poměrně hodně šikovných firem, které letadla dělají. Myslím si, že Česko, Německo a pár dalších zemí jsou v tomto odvětví lídři. Co se legislativy týče, tak není zas tak důležité, jestli jsme v Čechách nebo v jiné zemi Evropské unie, protože konečné slovo bude mít stejně EASA (Evropská agentura pro bezpečnost letectví, pozn. red.).

České úřady nám v našem snažením mohou buďto pomáhat nebo brzdit. Doufáme, že se v nich probudí nějaká národní hrdost a budou nás v tom spíš podporovat. Komunikace s nimi byla zatím jen velice neformální.

Ptám se i proto, zda to v Česku není trochu boj s větrnými mlýny. Zatímco se ve světě řeší Hyperloop, tak u nás se projektuje vysokorychlostní železnice do Drážďan, která by měla být až v roce 2035.

My to vidíme jako příležitost. Jestliže tyto procesy úřady zdržují, tak soukromý sektor by mohl ten státní předběhnout. Opravdu, dříve budeme mít letadlo s vertikálním vzletem, než bude rozšířená dálnice do Brna.

Jak jste vlastně daleko s procesem celé výroby?

Rozhodně si nepřestavuji, že tady v kanceláři na Budějovické budeme stavět letadlo. Počítáme s tím, že veškerou výrobu včetně prototypů budou dělat externí firmy. My budeme poskytovat know how, legislativní zázemí a budeme celý projekt dávat dohromady. Samozřejmě jsme už v kontaktu s několika z těchto firem a vybíráme si.

Čili nepůjdete cestou jako například Tesla, že se budete snažit si co nejvíce součástek vyrobit takzvaně in-house?

Nám by se to líbilo, ale v tuhle chvíli jsme maličká firma, která vyrábí zatím jen zmenšené prototypy.

„Nestíháme to udělat rychle, nejsou lidé“

Je tam například i nějaká finanční bariéra?

Nemyslím si, že je tam nějaká finanční bariéra, protože kupodivu vytvořit letadlo velikosti, které potřebujeme, je v mých finančních možnostech. Spíš je zde časová bariéra, nestíháme to zas tak rychle udělat, nejsou lidé. V Čechách je teď rekordně nízká nezaměstnanost, která se netýká jen softwarového prostředí, ale i letectví. Když se totiž domlouváme na výrobách prototypu, tak nám často firmy říkají, že nestíhají a bude to nejdříve za tři měsíce.

Dá se tedy říct, že je teď poměrně složitá doba na to s takovým projektem začít?

Tak asi by bylo lepší s danou věcí začít už před dvěma roky, ale myslíme, že ani teď nepřicházíme pozdě. Když totiž vidíme konkurenty jako Kitty Hawk či Lilium, tak lze pozorovat, že jsou třeba rok, rok a půl napřed, což nás na jednu stranu mrzí, na druhou stranu to není v tomto oboru nepřekonatelné.

Předpokládáte tedy že za rok, rok a půl budete mít funkční prototyp?

Ano, určitě, v plné velikosti a stádiu připravenosti, jako mají tito dva konkurenti.

Co se prototypů týče, jak jste nyní daleko?

Prototypy vám ještě neukážu, ale můžeme pro CzechCrunch zveřejnit skicu, na které je dobře vidět, s čím pracujeme. Z dálky to tedy vypadá jako letadlo, s tím že jsou na křídlech vrtule navíc, kterých je v našem případě osm. Ty pracují jen ve vertikálních módech, při vzletu a přistání, během samotného letu pohání letadlo jedna vrtule vepředu.

Jedná se tedy o podobný koncept jako má například Cora od startupu Kitty Hawk.

Ano, shodou náhod došlo k tomu, že Kitty Hawk vyvinul nezávisle na nás velmi podobný koncept, s tím, že jejich vrtule je vzadu. Zároveň již máme zmenšený, už fungující prototyp, který brzo začneme testovat na Moravě. Na něm si chceme ověřit, jak funguje aerodynamika a jak lze takový stroj řídit.

O jak dlouhém časovém horizontu může být řeč, pokud bychom se bavili o ostrém provozu?

Tohle se vůbec nedá odhadnout. Myslím, že v průběhu příštího roku bychom měli mít tak velký prototyp, který unese člověka. Nicméně pravděpodobně nebudeme mít razítko na to, aby do toho člověk skutečně mohl usednout.

Na Twitteru jsi napsal, že zbývá dodělat tak 95 % projektu. Odpovídá to tedy tomuto harmonogramu?

Je to spíš o tom, jakou máme ambici. Nechceme samozřejmě vyrobit jedno letadlo, poplácat se po ramenou a považovat to za dokončený projekt. Chceme dále provozovat síť, kde si klient bude moct Zuri objednat a letět s ním odkudkoliv kamkoliv. A to je přinejmenším o 50 % více práce, než to samotné letadlo vyrobit.

Michale, díky za rozhovor a držíme palce!

Také děkuji.

Foto: Zuri, CzechCrunch

STRV Mindsider: Jaroslav Beck, tvůrce hudby ke světoznámým herním trailerům

$
0
0

Ve spolupráci s českou vývojářskou společností STRV zaměřující se na vývoj mobilních aplikací, startupů a softwaru, vám představujeme nový koncept pravidelných videorozhovorů se zajímavými hosty z českého a globálního byznysu, jejichž hladký průběh si vezme na starost CEO STRV Labs: David Semerád.

Jeho prvním hostem je český hudební skladatel Jaroslav Beck, technologický nadšenec momentálně žijící v americkém Los Angeles, kde komponuje hudbu například pro herního giganta Blizzard a v dohledné době také se svým týmem představí novou VR hru Beat Saber. Právě těmto tématům se rozhovor věnuje.

(Rozhovory jsou vedené v angličtině, k dispozici jsou ale ručně upravené české titulky)

Beatsaber…

Viewing all 559 articles
Browse latest View live